Jak bychom dnes měli posuzovat stav transatlantických vztahů? S pokývnutím směrem k Wall Street můžeme říct, že Aliance jde nahoru, Evropa je bez pohybu a Spojené státy jdou zřetelně dolů.

Aliance „jde nahoru“ z jedné klíčové příčiny: oteplení francouzských vztahů s USA poté, co byl francouzským prezidentem zvolen Nicolas Sarkozy. Poprvé od doby, kdy Charles de Gaulle ustavil pátou republiku, francouzskou prioritou už není žít v opozici k USA.

Známky posunu jsou pronikavé, ba velkolepé. Od přitvrzení francouzského postoje vůči Íránu po opravdové oteplení vztahů s Izraelem, nemluvě o symbolických gestech, jako byla Sarkozyho letní dovolená v Americe či příjezd ministra zahraničí Bernarda Kouchnera do Bagdádu, máme před sebou novou Francii, která seriózně uvažuje o návratu do jednotné vojenské struktury NATO.

Francouzský posun je výsledkem jednak politického kalkulu, jednak hlubokého citu. Podle Sarkozyho nejsou Francouzi protiameričtí, ale prostě protibushovští. Svou ochotou odstřihnout se od minulosti – zejména od odkazu Jacquesa Chiraka – a přídavkem globálního nádechu ke svému „mandátu ke změně“, Sarkozy chystá cestu pro Ameriku po Bushovi, která zanedlouho přijde.

Ví, že „návrat Francie“ coby vlivného aktéra v Evropě předpokládá, že Francie bude blíž Americe, což ji automaticky přivede blíž Německu a Velké Británii, o Polsku a Itálii ani nemluvě. I emočně má „Sarkozy Američan, Sarkozy muž činu,“ jenž chce být souzen podle svých skutků, sklon považovat se za galské ztělesnění amerického snu. Je synem přistěhovalců, cizincem, jehož výstup na vrchol je živoucím dokladem francouzské otevřenosti.

V USA se postoj ke spojenectví s Evropou také značně proměnil. Nezdar v Iráku, riziko „irákizace“ Afghánistánu a nově nalezená průbojnost Ruska posunuly Ameriku od arogantní netečnosti, která charakterizovala většinu Bushova prezidentského období, k opětovnému objevení hodnoty Aliance.

Amerika potřebuje spojence a jejich potenciální nezávislá síla ji už neznepokojuje. Jak se nedávno vyjádřil vysoce postavený americký diplomat: „Poslední, co by mě děsilo, když se ve tři ráno probudím, je, že Evropa začíná být příliš silná.“

Sblížení mezi Francií a USA by ale nemělo zakrývat další skutečnosti. Zaprvé, NATO v Afghánistánu riskuje, že utrpí první vojenskou porážku. Odkud se vezmou nové posily, jichž je potřeba? Klíčový člen Aliance, Turecko, se možná navíc chystá podniknout nebezpečné vojenské dobrodružství v kurdském severním Iráku.

Zadruhé, o NATO nelze hovořit bez zmínky o tom, že dva pilíře Aliance – Evropa a USA – nejsou právě v nejlepším stavu. Jestliže „Evropa je bez pohybu“, jednou příčinou je Sarkozy. Je sice povzbudivou zprávou pro Alianci, ale jeho evropská politika je zdrojem obav pro Evropu. Třebaže Sarkozy tvrdí, že Evropa je pro něj prioritou, jeho metody podle všeho odporují jeho záměrům.

Sarkozyho nesnadnou souhru osobních sympatií s německou kancléřkou Angelou Merkelovou ještě zesilují jeho neustálé útoky na Evropskou centrální banku a jejího předsedu Jeana-Clauda Tricheta. Nelze obhajovat Alianci ve jménu Evropy a zároveň oslabovat Evropu záchvaty populismu a ekonomického nacionalismu.

Tři klíčoví noví lídři Evropy – britský Gordon Brown, Merkelová a Sarkozy – společně patří ke generaci, která už není projektem evropské integrace citově pohnutá. Jejich vazby s Evropou – pokud vůbec existují – nejsou emocionální, ale přinejlepším rozumové. Bude ale chladná racionalita na vytvoření evropského bezpečnostního pilíře v kontextu Aliance stačit?

Co se týče Ameriky, ta „jde dolů“ jak ve smyslu „měkké“ ideologické moci, tak „tvrdé“ vojenské moci. USA zůstávají zdaleka nejsilnější zemí světa, zejména ve vojenském smyslu, ale stojí před zásadními otázkami ohledně použití a užitečnosti síly v době, kdy moc je relativní.

Jak Američané, tak Evropané dnes musí projevit pokoru. Na rozdíl od doby, kdy Aliance vznikla, se utvořil multipolární svět, v němž se snížil demografický a ekonomický podíl Západu a Západ teď musí soupeřit s úspěšnými autoritářskými modely, jakým je Čína, ba dokonce Rusko.

V těchto nových souvislostech je solidarita podstatnější než kdy dřív. Názor na USA zůstává v Evropě převážně negativní a tak to zůstane přinejmenším až do amerických prezidentských voleb v roce 2008. Stejně tak pohled USA na Francii a Evropu se zlepšuje jen pomalu.

Západ se dokáže obrodit jedině respektováním našich společných hodnot a nezjitřováním našich neshod. Aliance sice snad „jde nahoru,“ ale vyhlídky zůstávají nejisté.