Každá země, každá společenská, národnostní nebo rodinná skupina zažila v posledních několika desítkách let ve svém vztahu k minulosti hluboké změny. Tyto změny mají mnoho podob: kritizování oficiálních dějin a znovuobjevování dějin utajovaných, dožadování se konfiskovaných či tutlaných historických skutečností, zájem o „kořeny“ a genealogii, vzpomínkové slavnosti a nová muzea, zpřístupňování archivů veřejnosti a konečně slabost pro to, čemu se česky říká nebo „dědictví“ a co my, Francouzi hrdě nazýváme „ patrimoine “ – odkazem našich dějin.

Jestliže se zrovna Francie jako první vydala na cestu tohoto až fetišistického „memorialismu“, je to proto, že její vzpomínky na druhou světovou válku jsou velice protichůdné. Po smrti generála de Gaulla se Francie nadchla pro válečnou vichistickou vládu a stala se svědkem zrodu dosud nevídané formy židovské „paměti“. Další země se k ní záhy přidaly. Po pádu berlínské zdi a rozpadu Sovětského svazu prošla svou vlastní „paměťovou rekonvalescencí“ i východní Evropa, načež spolu s pádem vojenských diktatur v latinské Americe a apartheidu v Jižní Africe přišlo na řadu doslova globální zúčtování s minulostí.

Tento náhlý vzestup paměti jde ruku v ruce s významnými historickými fenomény. První z nich nazvěme „zrychlením dějin“. Tím chceme naznačit, že hlavním rysem moderní doby není kontinuita, návaznost, nýbrž změna – všechno se čím dál rychleji poroučí do minulosti, jež rychle mizí v nedohlednu. Tato změna roztříštila jednotu historického času, onu neochvějnou přímočarost, která odjakživa spojovala přítomnost a budoucnost s minulostí.

Představy o budoucnosti tradičně určovaly to, co si společnosti zapamatují ze své minulosti.
Tak dostala svůj smysl přítomnost, která oba konce času spojila. Budoucnost jsme si tehdy, obecně vzato, mohli představovat na tři způsoby: jako jakousi renesanci, pokrok nebo revoluci.

Dnes už takto o minulosti neuvažujeme, protože nevíme, jakou podobu bude mít budoucnost. Protože nemůžeme předvídat, co budou naši potomci muset vědět o nás, aby pochopili sebe sama, hromadíme – zbožně a nevybíravě – jakoukoli hmatatelnou stopu, jež by mohla vypovědět o tom, kdo jsme nebo čím budeme. Právě tento rozklad teleologie dějin – zánik dějin se známým koncem – vytváří dnešní naléhavou „povinnost pamatovat si“, smysl více mechanický a soustředěný na dědictví než morální, a spojený nikoli s myšlenkou „dluhu“, nýbrž „ztráty“, což jsou dvě naprosto odlišné věci.

Díky „zrychlení dějin“ se cítíme odříznuti; s minulostí jsme v duchovním styku jen díky jejím pozůstatkům. Oživujeme minulost tak, že ji s pomocí archivů a starých dokumentů do detailu rekonstruujeme; vytváříme podobu paměti, kdysi zvané „dějiny“. Tady však jde o radikální, a přímo nebezpečnou záměnu významů, neboť „paměť“ dnes znamená něco tak paušalizujícího, že se často říká tam, kde se má říci „historie“ a vydává studium historie napospas paměti.

Druhým důvodem tohoto návalu paměti je emancipační trend, který lze zřetelně sledovat u některých národů, etnických skupin a dokonce u některých tříd jedinců – čili zrod různých podob paměti u menšinových skupin, pro něž je rehabilitace minulosti potvrzením jejich identity.

Paměť menšin pramení převážně ze tří typů dekolonizace: mezinárodní dekolonizace, která společnostem, stagnujícím pod koloniálním útiskem, poskytla přístup k historickému vědomí a možnost rehabilitace (nebo fabrikace) jejich paměti; domácí dekolonizace sexuálních, společenských, náboženských a jiných menšin, pro něž potvrzení jejich „paměti“ – vlastně jejich dějin – jistým způsobem znamená, že okolní společenství, jež jim upíralo jejich práva, konečně uznává jejich specifika; a konečně ideologická dekolonizace, jež lidem vrátila jejich paměť konfiskovanou, zničenou nebo zmanipulovanou totalitními režimy.

Nárůst paměti měnšin výrazně pozměnil postavení a vzájemnost dějin a paměti. Svým způsobem vlastně posílil myšlenku „kolektivní paměti“, která se příliš nevžila. Dějiny bývaly v rukou státních úřadů, vědců a specializovaných aristokratických skupin, které je používaly ke tvarování kolektivního významu národa. Dějiny učily děti, aby byly (dobrými) Francouzi, Němci, Mexičany či Japonci. Ačkoli je historie postavena na paměti, jakožto vědní obor usilující o vědecký statut byla v minulosti vystavěna na odporu vůči paměti, která byla podle tehdejšího mínění idiosynkratická a zavádějící. Historie patřila kolektivu, paměť jednotlivci. Myšlenka, že i paměť by mohla být kolektivní, emancipační a posvátná, obrací její smysl vzhůru nohama. Jednotlivci měli paměť (tj. své vzpomínky) – společnosti měly dějiny.

V tomto významu nahradila historii paměť, která získala pověst lidového protestního hnutí a která se podobá odplatě podrobených a vyvržených, jejichž dějiny popíraly historii. Pokud historie neměla pravdu, měla dosud na své straně alespoň oddanost. Ale díky utrpením uplynulého století vyvstal požadavek pravdy „pravdivější“ než historie, pravdy osobního prožitku a paměti každého jednotlivce.

Názor, že společenství mají paměť, v sobě obsahuje dalekosáhlou transformaci statutu jednotlivců a jejich vztahů se společenstvím. Zde leží tajemství onoho záhadného posunu našeho chápání identity , bez níž nedokážeme pochopit současný příval paměti . Neboť identita se transformovala z individuálního a subjektivního pojmu v pojem kolektivní, kvaziformální a objektivní.

Identita – čili totožnost – tradičně označuje vše, co je na jednotlivci jedinečného; a to až do té míry, že získala v podstatě administrativní význam: naše „totožnost“ se smrskla na otisky našich prstů, nosíme s sebou průkaz „totožnosti“. Identita je dnes výrazem skupinové kategorii, definuje nás zvenčí . „Člověk se ženou nerodí,“ napsala kdysi Simone de Beauvoir, „člověk se jí stává.“ Budiž tato věta sloganem pro všechny totožnosti vzniklé prosazováním sebe sama.

Identita se tedy podobně jako paměť stává jakousi povinností . Žádá se ode mě, abych byl tím, čím jsem: Korsičanem, Židem, dělníkem, Alžířanem, černochem. Právě na této úrovni povinnosti je vytaveno rozhodující pouto mezi pamětí a sociální identitou. Obě se stávají téměř synonymy; jejich skorosplynutí odráží změnu interakce mezi dějinami a společností.

Jak je paměť uspořádána? Rýsují se dva základní modely. První spočívá v nebývalém nárůstu těžení z minulosti. Existuje mnoho vysvětlení, proč se v dnešní době koná tolik vzpomínkových akcí, ale každé z nich prozrazuje, že minulost už nemá jen jeden význam a že přítomnost postižená uvědomováním si své vlastní historie nabízí hned několik možných verzí minulosti.

Druhý účinek této změny uspořádání paměti bere historikům jejich monopol na výklad dějin. Ve světě, kde historie byla kolektivní a paměť individuální, měl historik výsadní moc. Dnes však historikové sdílejí své povinnosti se soudci, svědky, sdělovacími prostředky a zákonodárci.

Háček této sakralizace paměti je v tom, poznat moment, kdy se z emancipace stává exkluzívnost. Činit si nárok na paměť je totéž, co volat po spravedlnosti. Jenže sejde-li se takových morálních nároků mnoho, mohou se snadno zvrhnout v povel k vraždění. Také toto poselství paměti si musíme dobře zapamatovat.