NOVÉ DILLÍ – Pauza v řadě teroristických útoků sápajících se na přední stránky novin už zřejmě skončila. Znamenají ale nedávný útok na leteckou základnu Bagrám poblíž Kábulu, klíčový vojenský objekt Spojených států v Afghánistánu, a neúspěšný pokus o odpálení vozidla naplněného výbušninami na newyorském Times Square, že se znovu rozhořela „válka proti teroru“ (což je slovní spojení, jemuž se Obamova administrativa záměrně snaží vyhýbat)?

Amerika a Západ sice možná nabyly dojmu, že džihádistický terorismus na své zuřivosti polevuje, ale v Afghánistánu, Pákistánu ani Indii se žádný takový falešný pocit bezpečí neuchytil. Ostatně otázkou v tomto regionu není, zda lze zmírnit válku proti teroru, ale zda proti islámskému terorismu dělá maximum Pákistán, který se v mnoha ohledech stal jeho uzlem.

Jednoduchý vzorec pro zhodnocení přístupu konkrétní země k boji proti terorismu říká: věrohodnost + transparentnost + zásadovost přístupu = legitimita a efektivita. Použijme tento vzorec na Pákistán.

Velvyslanec Zafár Hilálí, respektovaný bývalý pákistánský diplomat, v analýze neúspěšného bombového útoku na Times Square napsal, že „nikde jinde se dnes tolika ozbrojeným psancům ze zahraničí nedaří využívat území svrchovaného státu k vedení války proti jiným zemím tak dlouho a s takovou beztrestností. [Ti], kdo se potulují… bez povšimnutí, se stali… partnery… v boji proti zemi samotné.“ Tálibán se v Pákistánu stal, uzavírá Hilálí, „autonomní silou mimo… kontrolu“.

Zdá se, že poté, co se Pákistán ve válce proti teroru přidal jako „spojenec“ po bok USA, platí na domácí scéně vysokou cenu za to, že se stal „pronajatým státem“. Velká většina občanů Pákistánu pociťuje hluboký odpor k americké přítomnosti a vlivu USA na jejich vlast. Toto sílící odcizení pravděpodobně mělo významný podíl na tom, že americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová prohlásila, že upadající bezpečnost v jaderně vyzbrojeném Pákistánu „představuje smrtelnou“ hrozbu pro USA.

Po pokusu o bombový útok na Times Square vydala Clintonová ještě tvrdší prohlášení: „kdyby se teroristický útok podobný newyorskému bombovému pokusu podařil a zjistilo se, že vyšel z té země, mělo by to velice vážné důsledky.“ Clintonová také řekla, že jsou „tací“ v Pákistánu, kteří vědí, kde se zdržuje Usáma bin Ládin.

Americký ministr spravedlnosti Eric Holder se k události z Times Square vyjádřil ještě otevřeněji: „Víme, že právě oni (pákistánský Tálibán) přispěli k jeho nasměrování. A mám za to, že přijdeme s důkazy o tom, že jej pomohli financovat. Do tohoto spiknutí byli úzce zapleteni.“

Americký prezident Barack Obama označil pákistánský Tálibán za „rakovinu“ v nitru Pákistánu a jeho původ neobestírá žádné tajemství. V prosinci roku 2007 se sešlo asi 13 militantních skupin, zformovaly Tehrík-i-Tálibán Pákistán (TTP) a za svého vůdce si zvolily Bajtalláha Mahsúda. Ten byl v srpnu 2009 údajně zabit při vzdušném úderu amerického bezpilotního letounu.

Odhaduje se, že TTP má 30 až 35 tisíc přívrženců ze všech federálně spravovaných kmenových území Pákistánu, regionů, kde téměř neplatí zákony a kam prakticky nesahá úřední moc pákistánské vlády. K deklarovaným cílům TTP patří džihád proti pákistánské armádě, vynucování práva šaría po celé zemi a plán sjednocení s afghánským Tálibánem kvůli boji proti jednotkám NATO v této zemi. Neúspěšný útok na Times Square dokládá sílící nadnárodní ambice TTP (ale také to, že alespoň prozatím rozpínavosti skupiny její síly nestačí).

Navzdory údajné ofenzivě pákistánské vlády proti TTP v části kmenových oblastí nedávný dokumentární pořad podal svědectví o tom, že toto uskupení rekrutuje děti, aby prováděly sebevražedné útoky. V roce 2009 došlo v Pákistánu k téměř 60 sebevražedným útokům, byť ještě v roce 2002 se uskutečnily jen dva. Podle Briana Fishmana, experta na terorismus z Vojenské akademie USA ve West Pointu tento růst počtu sebevražedných útoků představuje pro Pákistán vážnou výzvu, neboť „se ideologicky sjednotilo celé zázemí militantních skupin a jednotlivců…, aby se pustili do plnění jednoho či víc úkolů, které jim stanovila či stanovuje al-Káida.“

Bruce Riedel, koordinátor afghánsko-pákistánské politiky v Obamově Národní bezpečnostní radě, zdůrazňuje, že sílící spolupráce al-Káidy s afghánským Tálibánem, pákistánským Tálibánem, Laškar-i-tajba a dalšími podobně smýšlejícími skupinami je v rámci snahy potlačit globální terorismus tím nejnebezpečnějším děním. „Představa, že se vám nějak selektivně podaří vyřešit problém s al-Káidou, ač budete přehlížet širší džihádistické vody, v nichž [al-Káida] plave, neuspěla v minulosti a neuspěje ani v budoucnosti,“ vysvětluje Riedel.

Vzhledem k této analýze je ovšem Obamova politika „orientace na Afghánistán“ odsouzena k nezdaru. USA by zajisté potěšilo, kdyby Pákistán zlikvidoval vedení Tálibánu, jak afghánského, tak pákistánského, ale nebudou na vládce Pákistánu kvůli splnění tohoto cíle příliš naléhat. Daň, již za tuto politickou choulostivost zaplatíme, bude krvavá.

Velvyslanec Hilálí cestu vpřed naznačil: „Abychom dnes uspěli, je v prvé řadě nezbytné zlomit moc ozbrojených skupin uvnitř Pákistánu. Nevyvineme-li v této věci maximální úsilí, terorizované obyvatelstvo nám podporu nenabídne.“ Spojené státy, natož pákistánská vláda, ale zřejmě dostatek vůle jednat s takovou rozhodností nemají.