MOSKVA – Představte si pomatence, který se snaží vystupovat jako ruský baron z devatenáctého století. Nechá si narůst licousy, obléká si redingot a nosí vycházkovou hůl. Každý, kdo takovou figurku potká, se bude ušklíbat a tropit si z něj žerty. Teď si ale představte, že tento podivín bude chtít jednat s kolemjdoucími, jako by byli jeho vazaly. To už riskuje, že schytá výprask, třebaže hrstka žebráků možná jeho vrtochu vyjde vstříc v naději, že ho oberou o peníze.

Něco v tomto duchu charakterizuje v současnosti vztahy mezi Ruskem a několika bývalými sovětskými republikami, neboť zahraničněpolitická doktrína, jíž se řídí dnešní Kreml, je vyšinutou směsicí reálpolitiky devatenáctého století a geopolitiky raného dvacátého století. Podle tohoto názoru každá velmoc potřebuje poslušné satelitní země. Rozšiřování NATO optikou takového přístupu představuje rozpínání americké sféry vlivu, samozřejmě že na úkor Ruska.

Aby si Rusko vykompenzovalo svůj sílící komplex méněcennosti, sesmolilo Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB), která je svým názvem i základními principy parodií NATO. Vzhledem k tomu všemu Kremlu vůbec není trapný fakt, že OSKB je v podstatě mechanické propojení bilaterálních vojenských dohod mezi Běloruskem, Arménií, Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Tádžikistánem, Uzbekistánem a Ruskem.

Nikdo neví, jakou vizi kolektivní obrany uskutečňovat: člověk potřebuje plodnou obrazotvornost, aby si představil, jak běloruští výsadkáři brání tádžickou hranici. Navíc ústavy řady členských zemí OSKB výslovně zakazují vysílání vojsk mimo národní území. Jenže krátkozraká koncentrace Kremlu na vojenské otázky a jeho marné pokusy hrát se Západem hru s nulovým součtem proměnily Rusko v terč manipulace svých menších partnerů.

Virtuosem takových manipulací je běloruský prezident Alexander Lukašenko. Běloruská ekonomika dokáže fungovat, jedině pokud ji Rusko subvencuje skrze ceny energií a přispívá jí nevratnými úvěry. Navzdory tomu všemu se však Lukašenkovi daří vyhýbat se realizaci ekonomických projektů, které by byly prospěšné pro Rusko (např. jednotná měna). Kdykoli na něj Rusko vyvine tlak, začne se okamžitě rozkřikovat o moskevském „nevděku“ – a tvrdí, že „deset milionů Bělorusů ochraňuje Rusko před tanky NATO“.

Co je ještě horší, kdykoli Moskva trvá na svých požadavcích, Lukašenko bez jediné výčitky svědomí anuluje dohody. Když tedy Rusko zakázalo dovoz běloruských mléčných výrobků (ve snaze potrestat Lukašenka za to, že sice přijal úvěr ve výši dvou miliard dolarů, ale nesplnil slib, že uzná Jižní Osetii a Abcházii), běloruský prezident odmítl zúčastnit se summitu OSKB a přistoupit k její kolektivní dohodě o zřízení operačních sil rychlé reakce.

Lukašenko se vyhýbá všem významnějším integračním projektům, a to i ve vojenské oblasti. Nejvýmluvnějším příkladem je budování společného systému vzdušné obrany. Rusko a Bělorusko se už deset let snaží tento projekt zrealizovat a bylo dosaženo řady dohod – na papíře. Přesto to nevede k žádné konkrétní činnosti. Lukašenko prostě nehodlá dovolit, aby se i jen malá část jeho armády dostala do podřízenosti vůči Moskvě.

Zatímco na Západě vypadá vojenská hrozba zcela iluzorně, ve střední Asii je tato hrozba konkrétní. V případě, že by koalice sil NATO utrpěla v Afghánistánu porážku, středoasijské státy zaplaví vlna islámského extremismu a vyvolá lokální občanské války. To by pro Rusko mohlo znamenat (v nejlepším případě) desítky tisíc uprchlíků anebo (v nejhorším případě) průnik ozbrojených milicí na jeho území.

Kreml má tudíž životně důležitý zájem na úspěchu NATO v Afghánistánu. Přesto se Rusko už čtyři roky snaží všemi možnými způsoby NATO překážet. Na summitu Šanghajské organizace pro spolupráci v roce 2005 Vladimír Putin naléhal, aby závěrečná deklarace zahrnovala požadavek stažení amerických základen ze střední Asie. Kremelští stratégové to vysvětlovali obavou, že USA ze střední Asie vypudí Rusko. Teď když rusko-americká dohoda umožňuje, aby zásobovací lety do Afghánistánu křižovaly ruský vzdušný prostor, je však jasné, že Rusko pouze usilovalo o monopolizaci tras nákladní vojenské přepravy, aby si zajistilo prostředek vlivu na Spojené státy.

V únoru dal Kreml kyrgyzskému prezidentu Kurmanbeku Bakijevovi 500 milionů dolarů za slib, že ve své zemi uzavře americkou základnu. Američané pak Bakijevovi nabídli 160 milionů dolarů ročně a teď tam tedy nesmí být oficiální základna, ale „tranzitní středisko“, které plní tytéž funkce. Takže Kreml zaplatil několik stovek milionů dolarů jen za výměnu několika cedulí.

Krátce nato byli do Biškeku vysláni ruský vicepremiér Igor Sečin a ministr obrany Anatolij Serďukov, aby za ruské peníze něco získali. Bakijev jim podle všeho řekl: takže vy se obáváte americké vojenské přítomnosti ve střední Asii a chcete se jí postavit. Fajn, Američané mohou mít v Kyrgyzstánu jen jednu základnu a Rusko může mít dvě.

Výsledné „vojenské aktivum“ je ale strategický blábol, neboť bylo zbudováno v kyrgyzském regionu Oš, kde téměř neplatí zákony a kde vládne otřesná chudoba, obchod s drogami a etnická napětí. Je pravděpodobné, že stěžejním cílem „extremistů“ se stane obsazení ruské vojenské základny s cílem získat zbraně. V jistém smyslu jsou ale ruští vojáci rukojmí už teď – v prvé řadě zkrachovalé zahraniční politiky Kremlu.