Čína oslavuje pět let od návratu Hongkongu zpod britského vlivu pod mateřská křídla. Vrcholem oslav byly ohňostroje, dračí tance a návštěva prezidenta Ťiang Ce-mina. Teď, kdy už jsou čínští vládcové zpátky v Pekingu, je čas podívat realistickýma očima na to, co posledních pět let přineslo.

Hongkongská vládnoucí elita ráda zahraničním návštěvníkům vypráví, jak klamné a mylné byly všechny pesimistické předpovědi na adresu budoucnosti bývalého britského území. Na obálce časopisu Fortune se před pěti lety například objevil titulek ,,Smrt Hongkongu". Časopis předpovídal nemilosrdné zasahovaní Pekingu do místních záležitostí, což mělo oslabit vitalitu hongkongské ekonomiky. Autoři článku se ovšem mýlili. Nejhlubší rány nepřišly od čínských vládců; nejhlubší rány si zasadil Hongkong sám.

Tung Chee Hwa, správce Hongkongu, je názoru, že systém ,,jedna země - dva systémy", který navrhl Teng Siao-Ping, se osvědčil. Finanční tajemník Anthony Leung se loni chlubil, že z Hongkongu se stane asijský ,,Manhattan Plus". Premiér Sir Donal Tsang nazývá negativní hodnocení území výplodem podprůměrného intelektu.

Mimo tento úzký okruh lidí má však pro oficiální bravuru pochopení jen málokdo. Hongkongská veřejnost cítí, že od roku 1997 se spousta věcí změnila k horšímu - jenže ne v důsledku samolibých zásahů z Pekingu, nýbrž kvůli znepokojivým rozhodnutím místní vlády.

Pan Tung, potomek loďařského impéria, a jeho magnátští přátelé rádi viní britskou koloniální vládu z toho, že za sebou nechala ,,časovanou bombu", díky níž je Hongkong vnímán ve špatném světle. Tak třeba v roce 1998 vláda spustila kampaň, ve které kladla Britům za vinu realitní bublinu, která splaskla s nástupem asijské finanční krize v roce 1997, následkem čehož došlo k prudkému propadu burzy. Onu bublinu však ve skutečnosti zosnovala čínská komunistická vláda už o deset let dříve na radu místních realitních magnátů, kterým šlo o co největší seškrtání pozemků, které britští kolonisté mohli prodávat.

Místní úředníci svůj útok záhy rozšířili. V roce 1999 vláda pokusila získat - a získala - přímý zásah pekingské vlády, kterým bylo zrušeno rozhodnutí hongkongského nejvyššího odvolacího soudu ve věci imigrace, poněvadž jeho verdikt se vládě nezamlouval. Od té doby se ponížený a pokořený soud chová bázlivě. Místní ho dnes nazývají ,,nejvyšší poloodvolací soud".

V roce 2000 pak jistý politický poradce pana Tunga navštívil rektora prestižní Hongkongské univerzity, aby se mu svěřil s obavami ohledně anket mezi členy profesorského sboru, v nichž se odrazila klesající popularita pana Tunga. Nedlouho po schůzce vedení univerzity varovalo firmu, která ankety prováděla, že finance pro příští výzkumy veřejného mínění nemusí být k dispozici.

Malajec Robert Kuok, majitel nejvýznamnějších hongkongských novin v anglickém jazyce, South China Morning Post, je přítelem pana Tunga a oddaným stoupencem čínských vůdců. V roce 2001 dostal z novin vyhazov novinář a uznávaný odborník na Čínu Willy Lam. Kuok jej už předtím veřejně kritizoval za jeho názory na čínské vůdce.

Prezident Ťiang a jeho čínští spoluvládci měli s těmito rozhodnutími společného máloco, pokud vůbec něco. Tato rozhodnutí byla učiněna proto, že pan Tung a jeho lidé chtěli předvést, jak jsou sladěni s oficiálním myšlením ve velké Číně. Ale jsou opravdu sladěni?

Předpokládat, že Čína chce, aby Hongkong vypadal jako zbytek Číny, je směšné. Čína má po krk ,,jedné země". Teď chce ,,dva systémy". Hledání alternativního společenského a hospodářského uspořádání se stalo prioritou po studentském povstání v roce 1989, následném masakru na náměstí Tchie-nan-men a kolapsu sovětského bloku. Čínská komunistická strana věděla, že má problém se svou legitimitou, a hnací myšlenkou za Tengovou upřímně míněnou strategií bylo, aby Hongkong Číně ukázal zkratku k prosperitě.

Pravda, vládnoucí čínská elita nepřestává být leninskou stranou, která je připravena rozdrtit jakoukoli potenciální hrozbu jejímu mocenskému monopolu. Přesto však celé týmy pod přímou kontrolou stranických vůdců podrobně zkoumají institucionální uspořádání západních zemí a snaží se přijít na to, co a jak by Čína do budoucna mohla pro sebe udělat. Jinými slovy - Čína hledá nový systém, kterým by nahradila svoje stávající zřízení.

Pan Tung, jehož morální zásady jsou inspirovány doktrinářskou interpretací klasického konfucianismu, jež vyzdvihuje poslušnost vůči nadřízeným, zjevně nedbá na to, co Čína dnes považuje za svou hlavní výzvu. Svým chováním tak spíše připomíná feudálního okrskového úředníčka, kterému nejde o nic jiného, než aby jeho nadřízení pocítili náležitou úctu a obdiv.

Tung ale není sám. Stejný postoj sdílí většina hongkongské elity, a to navzdory vzdělání, které získali vesměs na západních obchodních školách, a přesto, že zbohatli na obchodování nemovitostmi. Jejich prioritou je pěstovat důvěrné a přátelské vztahy s čínskou byrokracií - jež se převážně dají koupit. Jestli Hongkong zůstane otevřenou, liberální společností? O to jim vlastně nikdy nešlo.

Jeden významný čínský kádr, který dokončuje postgraduální studium na Harvardu, nedávno s úžasem poznamenal, že Hongkong mu díky jeho představitelům, kteří poslušně kývají na každé tupé prohlášení čínských vůdců, připadá mnohem ,,levičáčtější" než komunistická Čína. Opravdu - čínští úředníci mají v soukromí z chování pana Tunga a jeho úlisných přítelíčků legraci a čím dál více nabývají přesvědčení, že velká Čína se z příkladu Hongkongu nemá co učit. To, v čem Čína vidí hongkongskou komedii plnou uctivosti, se pro občany Hongkongu rychle stává tragédií plnou omylů.