Je zvláštní ironií, že se Francie chystá oslavit sté výročí zákona z 9. prosince 1905, který odloučil církev a stát, právě v okamžiku, kdy její města zvířily nepokoje. Úlohu církve a státu ovšem ve francouzských dějinách obklopují vášně odjakživa, třebaže mezi nedávnými pouličními bouřemi a uplatňováním francouzské laïcité přímou spojitost nalézt nelze.

Zápas mezi církví a státem o politickou nadvládu sahá až do středověku, kdy se právníci Filipa Sličného pokoušeli uvalit královskou moc na římskokatolickou církev ve Francii. O několik století později francouzská revoluce zajistila svobodu svědomí a vyznání napříč Francií.

Zuřivý antiklerikalismus revolučního období ustoupil vyváženějším vztahům mezi církví a státem, přičemž konkordát byl smluven v roce 1801 mezi Napoleonem a papežem Piem VII – tato smlouva dodnes platí v Alsasku a v částech Lotrinska.

V průběhu devatenáctého století veřejná role katolicismu vzbuzovala nemilosrdné boje mezi zastánci duchovenstva a jejich odpůrci, což odráželo zásadnější střet mezi příznivci republiky a obhájci návratu starého řádu. Po roce 1880, kdy se republika uchytila, vznikla sekulární ideologie, jejímž cílem bylo osvobodit státní instituce – v prvé řadě vzdělávací systém – od kněžského vlivu.

Sekularizaci školství doprovázely vášnivé bitvy a později boj proti náboženským kongregacím. Když vypukla Dreyfusova aféra, náboženská otázka se ukázala jasněji než kdy před tím jako zásadní politická záležitost.

Zákon z roku 1905 – považovaný mnoha lidmi za zakládající text francouzského sekularismu – byl tedy vyvrcholením dlouhého historického procesu. Přestože se může jevit jako vyhlášení války náboženství, v mnoha ohledech je jeho hlavním cílem smír. První článek zákona vyhlašuje, že republika potvrzuje svobodu svědomí a „zaručuje svobodnou praxi vyznání v souladu s výhradními omezeními uzákoněnými (...) v zájmu veřejného pořádku.“ Druhý článek stanovuje, že „republika se nehlásí k žádnému kultu a žádný nehradí ani nepodporuje“.

Stát tedy garantuje svobodu vyznání, ale nezasahuje do toho, jak různé náboženské orgány fungují. Francouzský nejvyšší soud, Státní rada, tento klíčový princip potvrdil: restrikce víry s cílem posilovat veřejný pořádek jsou legitimní, ale nesmějí lidem znemožňovat konání pobožností. Zákon z roku 1905, jenž ustavil proces udržování sekulárního státu známý jako laïcité, tudíž charakterizuje vyváženost mezi dvěma záměry: odmítnutím státní kontroly nad náboženstvím a odmítnutím přebírání moci nad státem ze strany náboženství.

Francie je jedinou evropskou zemí, která svou sekulární povahu vyhlašuje ústavně, zatímco německý Základní zákon odkazuje k Bohu a irská ústava ke Svaté Trojici. Vztahy mezi církví a státem napříč Evropou jsou nesmírně rozmanité. Některé země mají státní církev (Velká Británie, Dánsko, Finsko, Řecko), jiné provolávají svůj sekularismus tak jako Francie a ještě jiné spojují oddělení církve a státu se zvláštním zacházením s určitými denominacemi (Španělsko, Itálie, Irsko, Švédsko a Portugalsko) nebo jinými projevy uznání (Německo, Belgie, Rakousko, Lucembursko). Ve skutečnosti je však zemím EU společného víc, než by se dalo z těchto rozdílů usuzovat.

V posledních letech francouzskou vizi sekulárního státu čím dál častěji zpochybňoval rostoucí vliv islámu, který dnes ve Francii představuje druhé největší náboženství, přinejmenším co do počtu vyznavačů. Ve snaze pomoci islámu najít své místo mezi francouzskými náboženstvími podpořil stát vytvoření orgánu, který by reprezentoval všechny francouzské muslimské obce. V posledním desetiletí vyvolala nové kolo polemik nad významem laïcité debata ohledně nošení šátků muslimskými školačkami. Většina francouzských učitelů považovala nošení šátků za vliv organizovaného hnutí, kterému šlo o zpochybnění náboženské neutrality škol – ba o napadení nejvlastnějších principů osvícenství, o což před staletími usilovala římskokatolická církev. Právě tato domnělá provokace motivovala zákonodárce k činu, neboť se obávali veřejného sporu uvnitř vzdělávacího systému. Po dvou letech experimentu se toto opětovné vyhlášení nadřazenosti laïcité ve Francii jeví jako nesporný úspěch.

V poslední době se opět ozývají výzvy k úpravám zákona z roku 1905, zaměřené na řešení některých specifických potíží, například na způsob financování výstavby muslimských mešit. Sklon Francie k vysoce ideologické politice pouze zjitřil už tak polarizovanou debatu.

Avšak v této debatě je hodně v sázce. Zákon z roku 1905 znamenal usmíření rozvratného zápasu, který nesmí propuknout nanovo. Ve Francii není místo pro novou náboženskou válku. Oficiální sekularismus se už v porovnání s ostatními demokratickými zeměmi nejeví jako pouhá další exception française. Právě naopak, demokracie a sekularismus – ať už je jeho právní konstrukce jakákoli – jsou vzájemně provázané. Takové musí i zůstat.