PAŘÍŽ – Mohlo by k finanční krizi z let 2007-2008 dojít znovu? Od vypuknutí krize se naskytl bezpočet příležitostí – v podobě nepostačujících závěrů a rozhodnutí oficiálních činitelů – se takové vyhlídky obávat.

Během tří summitů skupiny G-20 konaných od vypuknutí krize se světoví lídři dohodli na mírném zpřísnění finanční regulace, avšak pouze pro banky, zatímco ostatní tržní hráče ponechali bez omezení a dohledu. Stejně jako před krizí tedy ani dnes nikdo nemonitoruje téměř neomezený „virtuální“ trh derivátů, kde se peníze volně přelévají bez oficiálních pravidel či bez kontaktu s reálnou ekonomikou.

A velcí hráči mají spoustu hotovosti, s níž mohou spekulovat, obzvláště díky rozhodnutí amerického Federálního rezervního systému zaplavit svět mořem likvidity. Výsledkem nejsou investice do produktivních aktiv, které zvýší zaměstnanost v USA, jak Fed zamýšlel, nýbrž prudký růst globálních cen komodit a rostoucí bublina na trzích nemovitostí v hlavních rozvíjejících se ekonomikách.

Jednoduše řečeno neexistují žádné brzdy, které by mohly globální ekonomice zabránit ve sklouznutí do další finanční krize. Daňových rájů je stále bezpočet a jejich regulace připomíná anarchii. Skrovná donucovací opatření zavedená po vypuknutí krize bankovními regulátory ani zdaleka neodpovídají tomu, co je v sázce. Vlády odmítly opětovně zavést absolutní a neprostupnou bariéru mezi komerčními a investičními bankami, což nadále vystavuje daňové poplatníky riziku, že budou muset zaplatit plnění z pojištění vkladů, jakmile finanční sektor náchylný na bubliny praskne.

Dnes je zřejmé, že vlády v roce 2008 zabránily úplnému zhroucení finanční soustavy tím, že proměnily toxický soukromý dluh na dluh veřejný. Tehdy to fungovalo, ale dnes to fungovat nemůže, do značné míry proto, že tento krok přispěl k nové rýsující se krizi na finančních trzích, kterou tentokrát způsobuje závratně se zvyšující zátěž veřejného dluhu v řadě zemí.

Dnešní rýsující se krizi nemůžeme přičítat výhradně chování našich současných a minulých vlád. Hlavní kapitalistické ekonomiky světa byly více než 20 let vedeny k tomu, aby si vydatně a nestydatě půjčovaly, do značné míry v souladu s novým pravidlem zavedeným po celém světě v 70. a 80. letech, které vázalo měnovou politiku na cíle v oblasti cenového růstu. Smyslem této nebezpečné myšlenky – kterou v roce 1958 navrhl ve Francii Jacques Rueff, v následujících dvou desetiletích byla zavedena v celé Evropě a pronikla i do Evropské centrální banky – bylo omezit tendenci kapitalistických ekonomik k roztáčení inflace, jakmile dosáhnou plné zaměstnanosti.

Výsledek tohoto pravidla však byl nakonec děsivý: zavazoval státy, aby si půjčovaly od soukromých bank za tržní ceny, a garantovaly tak nedotčenost svých státních pokladen. To vytvořilo silné bariéry pro veřejné investice, neboť vládní výdaje byly vysávány v podobě mohutných zisků pro banky a jejich akcionáře. Žádná společnost s tržní ekonomikou – s možnou výjimkou čtyř skandinávských zemí – nenašla nebo ani nehledala rovnováhu mezi státem a trhem, která je nezbytná k udržení veřejných služeb na dostatečné úrovni.

Dokonce ani institucionalizovaná měnová střídmost však nezabránila tomu, aby úroveň národního veřejného dluhu dosáhla v Evropě 50-100% HDP (a v zemích jako Řecko nebo Itálie dokonce ještě více) a v USA přesáhla hranici 100%. Je zřejmé, že reakce oficiálních míst na krizi z roku 2008 byla na všech úrovních zvrácená a škodlivá.

Sedmnáct evropských zemí, které v současné době používají euro, navíc nemůže svou měnu jednostranně devalvovat. Euro je významný kolektivní krok vpřed, ale má-li se zajistit jeho důvěryhodnost coby vskutku společné měny, mělo by se k němu přistupovat jako ke ztělesnění opravdové a ze srdce míněné solidarity. Německá vláda to stále neuznává – je to, jako by Francie před zavedením eura bývala nabídla departementu Seine-Saint-Denis nebo Korsice, že splatí jejich zahraniční dluhy, aby udržela frank.

Řecko jako člen eurozóny je dnes v silně neudržitelné situaci. Vyhlásí-li státní bankrot, umožní se tím nesmírně mnoho spekulací. Finanční trhy pak pravděpodobně nebudou rozlišovat mezi řeckým dluhem a dluhem jiných silně zadlužených ekonomik včetně Portugalska, Irska, Španělska a dokonce i Itálie – zatím posledního člena eurozóny, který se dostal pod tlak spekulantů.

To by mohlo docela dobře vytvořit finanční cunami v hodnotě bilionů dolarů, což vysvětluje, proč se Evropská centrální banka a její prezident Jean-Claude Trichet s takovou energií snaží zabránit nejhoršímu. Ani dluhová zátěž Velké Británie, Belgie a dokonce i Francie totiž nedává příliš mnoho nadějí, že tyto země vyváznou bez šrámu.

USA zase nemohou uhradit svou příští splátku dluhu, dokud Kongres a prezident nedosáhnou dohody o zvýšení státního dluhového stropu. S tím, jak roste riziko amerického státního bankrotu, jsou jeho důsledky právem popisovány se stále větší úzkostí.

Ještě stále je možné toto všechno napravit. Nezbytná finanční opatření však již nelze zavádět s respektováním tradiční a plné suverenity států. USA se musí zřeknout imperialismu dolaru a Německo se musí vzdát svého snu o „deutscheuru“ spravovaném tak, jako by zbylých 16 členů eurozóny bylo jen historickými a kulturními přívažky německého národa. Blížící se bouře i opatření, která budou muset být podniknuta pro její řešení, přinesou enormní změny.