Mezinárodní soud ukončil slyšení ohledně zákonnosti bariéry, kterou Izrael buduje na okupovaném západním břehu Jordánu. Jedná se o izolované téma mezi mnoha širšími otázkami, které čekají na uzavření mírové dohody.

Kdo má právo na jakou půdu? Mají palestinští uprchlíci a jejich potomci právo vrátit se na území dnešního Izraele? Mají Židé právo usazovat se na západním břehu?

Základní otázky spravedlnosti - jako je právo všech stran na život v důstojnosti a bezpečí - jsou samozřejmě důležité při jakékoliv mírové dohodě. Většina z nich je však navzájem provázána a nezdá se pravděpodobné, že by je mezinárodní soud dokázal vyřešit, pokud jsou osekány na pouhé technické argumenty týkající se sporu, kudy může či nemůže vést obranná zeď.

Když se však nyní tento spor dostal až před soud, musí se o něm diskutovat. Ačkoliv svět očekává záporné rozhodnutí, Izrael může z případu učinit významnou právní kauzu.

Kdyby plot sledoval hranici z roku 1967, objevilo by se jen pramálo námitek. Protože však částečně vede přes západní břeh Jordánu a nechrání pouze lidi žijící v Izraeli, ale i osadníky na okupovaných územích, je Izrael obviňován z nezákonného „záboru půdy".

Argument proti existenci plotu na západním břehu předpokládá, že osadníci jsou na tomto místě nezákonně, a nemají proto právo na ochranu v podobě bezpečnostní bariéry. Jak ve svém písemném prohlášení konstatovali Jordánci, „nelze se dovolávat žádného práva na sebeobranu (…), která hájí to, co je samo o sobě nezákonné".

Na tomto argumentu je něco očividně mylného. Já osobně se z politického hlediska stavím proti osadám. Většina z nich, pokud ne všechny, se na základě konečného kompromisu, jehož bude jednoho dne dosaženo, bude muset zrušit. Argument o zákonnosti je však poněkud složitější.

Článek 49 Čtvrté ženevské konvence stanovuje, že okupační vláda „nesmí deportovat či přesouvat části vlastního civilního obyvatelstva na okupované území". Paralelní formulace „deportovat či přesouvat" ovšem vybízí k pravděpodobnému výkladu, že se znění článku 49 vztahuje pouze na nucené přesuny, nikoliv na dobrovolné osídlování.

Mezinárodní společenství přinejmenším donedávna předpokládalo, že právě toto je pravděpodobný výklad článku 49, poněvadž při soupisu zločinů podléhajících stíhání ze strany Mezinárodního trestního soudu byl koncept přesunu rozšířen tak, aby zahrnoval „přímý i nepřímý přesun" obyvatelstva okupační mocnosti na okupovaná území. Lze argumentovat, že se tato formulace, jež platí od července 2002, týká právě oficiální izraelské politiky zaměřené na podporu „nepřímého přesunu" poskytováním finančních pobídek dobrovolným osadníkům.

Předpokládejme, že v tomto omezeném smyslu jsou osady nezákonné. Znamená to, že jsou osadníci jakýmisi nehybnými terči, na něž lze beztrestně útočit a kteří nemají právo se bránit? Odpovědět ano znamená podepsat se pod prapodivný koncept kolektivní zodpovědnosti. I kdyby se někteří izraelští představitelé dopustili podněcováním osídlování zločinu, znamená to, že na osadníky musí být pohlíženo jako na spolupachatele?

Je pravda, že někteří z nich se z ideologických důvodů rozhodli kolonizovat "Judeu a Samaří", jak to sami nazývají, ale jiní jsou jen obyčejnými lidmi, kteří hledají lepší bydlení a lepší život pro své rodiny. Jejich motivy jsou příliš rozmanité, než aby se daly smrsknout do jediného stereotypu. Kromě toho jsou některé osady více než 25 let staré a mnozí osadníci již představují druhou či třetí generaci lidí žijících v této oblasti. Jsou tito lidé - stejně jako děti, které sem přivedli jejich rodiče - poznamenáni kolektivní vinou jen proto, že jacísi vládní představitelé možná od července 2002 porušují Římský statut?

I kdyby bylo navíc chování izraelských představitelů odsouzeno jako nezákonné a i kdyby byli někteří osadníci ochotnými nástroji izraelské politiky, civilní osadníci nemohou ztratit právo na sebeobranu - rozhodně ne před teroristy, kteří porušují mezinárodní právo tím, že útočí na nevinné lidi v Izraeli i na okupovaných územích.

Civilisté by mohli ztratit právo na sebeobranu pouze v jediném případě: pokud by se jako jednotlivci účastnili akcí, jež by bezprostředně ohrožovaly ostatní. Ať už si člověk myslí o osadnících cokoliv, rozhodně se v každodenním životě nedopouštějí hrozeb zabitím či útoků na jiné osoby.

Mají-li tedy osadníci právo na sebeobranu, je plot přijatelným prostředkem, jak toto právo realizovat? Přestože způsobuje těžkosti jiným, je plot adekvátním prostředkem ochrany před sebevražednými útočníky. Není ani nepřiměřeným, ani přehnaným opatřením.

Nejlepším argumentem proti plotu, s jakým by Palestinci mohli přijít, je odstranění důvodů pro jeho existenci potlačením sebevražedných pumových útoků. Protivníci Izraele se svou politikou vražedných sebezničení jednoho dne skončí. Jakmile tak učiní, vyvstane velice pádný právní i morální důvod tento plot strhnout.

Právní argument pro existenci plotu je solidní, leč politováníhodný. Plot slouží nejen jako hmatatelná připomínka rozkolu národů v oblasti, ale i jako důvod utrpení nevinných Palestinců, kteří jsou odříznuti od svých polí, zaměstnání a rodin. Plot předpokládá, že tito lidé jsou jako národ zdrojem smrtelných hrozeb osadníkům.

Takový je výsledek panování kolektivistické mentality, která bez ustání udržuje v chodu spor mezi Židy a Palestinci. Ne všichni Židé nesou vinu za činy jedné kliky, která možná porušuje mezinárodní právo. A ne všichni Palestinci by měli trpět, jako by se chovali jako jednolitý celek a společně představovali kolektivní teroristickou hrozbu. Pouze jednání, nikoliv právnické hašteření, může tuto nepravost ukončit.