Odmítnutí Ústavní smlouvy Evropské unie francouzskými a nizozemskými voliči bylo podle všech známek spíše odmítnutím neregulované globalizace než Evropy. Všeobecná nestabilita sociálních vztahů – zejména zaměstnanosti, ale nikoli pouze jí – se pomalu stává nesnesitelnou pro čím dál větší část populace v mnoha vyspělých zemích, a to nejen v Evropě. A žádný ekonomický řád nemůže být stabilní – přinejmenším v demokratických zemích –, jestliže voličstvo odmítá jeho základy.

Kapitalismus bylo možné po druhé světové válce rekonstruovat proto, že byl podepřen třemi nezbytnými typy regulace: sociálním zabezpečením, jež posloužilo jako hlavní stabilizátor, přinejmenším ve vyspělých zemích, keynesiánskými nástroji pro boj s domácími cyklickými poklesy a všeobecnou politikou vysokých mezd zaměřenou na povzbuzení spotřeby veřejnosti, bez níž nefunguje podstata kapitalismu, totiž velkovýroba.

Avšak seskupování bohatých, vyspělých zemí kolem monetaristických politik prosazovaných ekonomy jako Milton Friedman, jež započalo kolem roku 1970, s tím vším skoncovalo. Nedlouho potom se dolar odtrhl od zlatého standardu. Od té doby mezinárodní finanční soustava trpí téměř neustálou nestabilitou. Krizí mnohonásobně přibylo a každá je podle všeho horší než ta předchozí.

Napříč bohatým světem se opět začalo dařit chudobě. Domácích i mezinárodních nerovností přibývá překotným tempem. Zaměstnanost je čím dál nejistější. Tam, kde má nezaměstnanost přednost před všeobecnou nejistotou zaměstnání, začalo být těžké ji potlačovat.

Právě tomuto stavu věcí řekli Francouzi a Nizozemci před dvěma měsíci „ne“.

Je však paradoxní, že v nejbližší budoucnosti bude sjednocené Evropy s největší pravděpodobností zapotřebí ještě více než v minulosti. Ostatně, kromě sociální mizérie, již způsobuje opětovně institucializovaná krutost současného globálního ekonomického systému, největším nebezpečím, jemuž dnes svět čelí, je nestabilita, která je vlastní právě tomuto systému. Neznám jinou instituci než EU, která by byla dostatečně velká a robustní na to, aby dokázala Evropany ochránit před případným sesutím systému.

Uvažme prostý fakt, že americké hospodářství je nyní zadluženo do výše 600 miliard dolarů. Spojené státy nemohou fungovat, nebudou-li si moci každodenně půjčovat 1,9 miliard dolarů, převážně od nově vznikajících asijských ekonomik, zejména Číny.

Tato podpora by ovšem mohla zeslábnout nebo ustat, pokud dolar klesne příliš nízko, pokud cena ropy vzroste příliš vysoko nebo pokud se americké hospodářství vzepře předpokladům. Ekonomika USA je ve skutečnosti čím dál odtrženější od reality. Výrobní sektor dnes činí pouhých 11% amerického HDP. Ford i General Motors jsou v hluboké finanční tísni.

Mezitím se na sebe naroubovaly dvě spekulativní bubliny – na realitním trhu a u hypoték – a v současnosti vévodí hospodářské aktivitě v USA. V nejbližší budoucnosti je dosti pravděpodobný krach nebo alespoň prudká křeč a důsledky – pro Ameriku i pro svět – mohou být katastrofické.

Kvůli této nestabilitě je také těžší se vypořádat s dalšími závažnými problémy postihujícími světovou finanční soustavu. Státní zadlužení, nezbytné pro všechny země, zejména však pro ty nejchudší, hluboce trpí nevyzpytatelnými pohyby úrokových sazeb a měnových kurzů. Neexistence věřitele pro případ nouze v dnešním světě jen zesiluje hrozbu, již každá krize představuje.

Aby toho nebylo málo, s národními neúspěchy se nelze vypořádat, aniž by se situace nezhoršovala. Samozřejmě – ba v prvé řadě – platí, že za takových okolností svět mezinárodních financí čím dál více zapomíná na obrovské investice, jichž je zapotřebí k překonání zaostalosti a handicapů, jež z ní plynou.

Vzhledem k tomu, že bohaté státy ohrožuje nestabilita a chudé země jsou do velké míry ponechány svému osudu, na přední místo mezinárodní agendy by se měla dostat přestavba světové finanční soustavy. Nová brettonwoodská konference by nemohla být naléhavější!