BRUSEL – Dva roky poté, co světová ekonomika utrpěla po kolapsu Lehman Brothers nervové zhroucení, zůstávají globální finanční trhy neusazené a zotavení, které v roce 2009 tak rázně začalo, jako by uvízlo na mrtvém bodě.

Jak se dalo předpokládat, toto zpomalení vedlo k volání po dalším fiskálním a měnovém stimulu. Argumentace se zdá prostá: pouze mohutná dávka vládních výdajů a mohutná podpora finanční soustavy centrálními bankami zabránila sklouznutí do druhé velké hospodářské krize, a proto je tentýž lék zapotřebí i dnes, abychom do recese nezabředli znovu.

Tento argument se zdá obzvláště silný ve Spojených státech, které si během dlouhých let boomu zvykly na míru nezaměstnanosti kolem 5% a setrvalý růst spotřeby. Při hodnocení vyhlídek americké ekonomiky bychom však neměli srovnávat nízká čtvrtletní tempa růstu (zklamáním jsou zejména údaje za duben až červen) a současnou míru nezaměstnanosti dosahující téměř 10% se „zlatým“ obdobím nafouknuté bubliny. Nutný je dlouhodobější pohled, poněvadž USA čelí problému strukturálních úprav, které bude doprovázet vysoká nezaměstnanost.

Stejně jako jižní Evropa musí i ekonomika USA ustoupit od růstového modelu taženého spotřebou a trhem nemovitostí, který převládal v uplynulých deseti letech. Prezident Barack Obama vystihl tento problém stanovením cíle zdvojnásobit v průběhu příštího desetiletí americký export. To se však lehko řekne a hůře provádí.

Strukturální posun směrem k exportu bude obtížný a časově náročný hlavně proto, že výroba technologicky špičkového zboží, které by USA měly exportovat, vyžaduje kvalifikovanou pracovní sílu, jež do značné míry vymizela a nelze ji znovuvytvořit přes noc. Během deseti let před vrcholem bubliny v roce 2007 zanikly ve výrobním sektoru USA asi 4 miliony pracovních míst, jejichž podíl na celkové zaměstnanosti klesl z více než 17% na 12%. Nezaměstnanost zůstávala nízká, protože domácí ekonomika zažívala boom a vytvářela dostatek pracovních míst v sektoru služeb a stavebnictví.

Rychlý obrat tohoto trendu se zdá nemožný. Většina zaměstnanců ve stavebnictví má spíše nízkou kvalifikaci, a nelze je tedy převést do moderní technologicky vyspělé výroby. Totéž platí o realitních makléřích, sociálních pracovnících a manažerech kreditních účtů.

Během období boomu byla situace právě opačná: většina zaměstnanců, které propustil rychle se zmenšující výrobní sektor, mohla snadno najít práci ve stavebnictví a sociálních službách, které vyžadují pouze nízkou kvalifikaci (rovněž služby v oblasti realit vyžadují jen dosti povšechné znalosti a dovednosti).

Klíčový argument zde nezní tak, že pracovní místa ve výrobě jsou nějakým způsobem lepší, ale spíše že při procesu strukturálních úprav musíme brát v úvahu asymetrii. Během realitního boomu lze strukturální posun směrem od výroby zvládnout relativně snadno, ale opětovné vytvoření konkurenceschopného výrobního sektoru, jakmile jednou zanikl, je mnohem obtížnější.

Ekonomiky tak po prasknutí bubliny čelí zásadnímu nesouladu mezi kvalifikací dostupné pracovní síly a požadavky moderního, exportně orientovaného výrobního sektoru. Hospodářská politika bohužel může udělat jen velmi málo pro vytvoření silného exportního sektoru v krátkém časovém horizontu, snad vyjma omezení bolestných sociálních dopadů. O flexibilitě trhu práce se vždy hovoří jako o všeléku, avšak ani maximálně flexibilní trh nedokáže proměnit nezaměstnané realitní makléře nebo stavební dělníky v kvalifikované specialisty na různé výrobní obory. Zkušenosti také ukazují, že rekvalifikační programy mají jen omezenou úspěšnost.

Nejužitečnější šablonu na řešení problémů, jimž čelí američtí politici, by paradoxně mohlo poskytnout Německo. Tato země zažila po sjednocení boom spotřeby a stavebnictví s plnou zaměstnaností a deficitem na běžném účtu platební bilance. Jakmile tento boom dosáhl v roce 1995 vrcholu, byl propuštěn milion stavebních dělníků, kteří nemohli sehnat práci jinde. Německá ekonomika se potýkala s deset let trvající vysokou nezaměstnaností a pomalým růstem.

Export zpočátku nepředstavoval cestu k zotavení, poněvadž německá marka byla nadhodnocená a některé výrobní kapacity během boomu po sjednocení zanikly. Mantrou německé hospodářské politiky se stala „mezinárodní konkurenceschopnost“. Přesto trvalo více než deset let, než se z Německa stal dnešní exportní tahoun.

Je nepravděpodobné, že proces strukturálních úprav proběhne podstatně rychleji právě v USA, kde se výrobní základna zmenšila daleko výrazněji. Se zavedením eura navíc Německo získalo výhodu, protože navázalo svou měnu na jižní Evropu, která zažívala ještě extrémnější realitní boom než USA a díky tomu poskytla německým exportérům rostoucí trhy s malou konkurencí. Naproti tomu americký dolar je vázaný na jüan, jehož emitent – Čína – má největší a nejrychleji rostoucí exportní sektor na světě.

Jak dlouho proces úprav v USA potrvá? Už od chvíle, kdy bublina dosáhla vrcholu, se americká ekonomika ani nepohybuje správným směrem. Kontrakce výrobního výkonu a zaměstnanosti se dokonce urychlila – a je rychlejší než pokles výkonu a zaměstnanosti v sektorech, na nichž je velká část hospodářského růstu stále závislá: v sektoru domácích služeb, jako je zdravotnictví, a také v oblasti financí, pojištění a realitních služeb (kterýžto sektor je zodpovědný za krizi).

Dokud bude tento trend pokračovat, dokážou domácí poptávku udržet pouze vysoké a setrvalé dávky fiskální a měnové expanze. A vzhledem k tomu, že mnoho zboží se už v USA nevyrábí, nasála by stimulační opatření další dovozy, čímž by dále podkopala obchodní rovnováhu. Zotavení schopné samostatného fungování je pochopitelně možné, ale předpokládá mohutné strukturální úpravy s cílem obnovit americkou konkurenceschopnost na globálních trzích.