10

Stín deprese

BERKELEY – Čtyřikrát za poslední století se velká část průmyslového světa propadla do hluboké a dlouhé deprese vyznačující se úpornou vysokou nezaměstnaností: Spojené státy ve 30. letech, industrializovaná západní Evropa ve 30. letech, západní Evropa znovu vamp#160;80.amp#160;letech a Japonsko vamp#160;90.amp#160;letech. Dva zamp#160;těchto propadů – západní Evropa vamp#160;80.amp#160;letech a Japonsko vamp#160;90.amp#160;letech – vrhly dlouhý temný stín na budoucnost hospodářské výkonnosti.

Vamp#160;obou případech platí, že pokud se Evropa nebo Japonsko vrátily – respektive vrátí – kamp#160;něčemu, co by se podobalo předkrizovému trendu hospodářského růstu, trvalo to (či bude trvat) desítky let. Ve třetím případě, u Evropy na konci 30. let 20. století, nevíme, co by se stalo, kdyby se Evropa po vpádu nacistického Německa do Polska nestala bitevním polem.

Vamp#160;jediném případě zůstal dlouhodobý růstový trend neporušen: americká produkce a zaměstnanost po druhé světové válce nebyly makroekonomickými důsledky Velké deprese výrazně zasaženy. Samozřejmě, kdyby nebylo mobilizace druhé světové války, je možné, ba dokonce pravděpodobné, že by Velká deprese na hospodářský růst USA po roce 1940 vrhla stín. Rozhodně tomu napovídala situace, která se koncem 30.amp#160;let, než vamp#160;plné síle propukla mobilizace a evropská a tichomořská válka, vyznačovala vysokými hladinami strukturální nezaměstnanosti a fyzickým kapitálem pod úrovní trendu.

Vamp#160;USA už začínáme vidět známky toho, že pokles nastalý vamp#160;roce 2008 vrhá stín na budoucnost. Renomovaní prognostici – ze soukromé i veřejné sféry – revidují své odhady potenciálního dlouhodobého HDP vamp#160;Americe.

Například míra zapojení pracovních sil, která po dosažení nejnižšího bodu hospodářského cyklu obvykle začíná stoupat, vamp#160;posledních dvou a půl letech vytrvale klesá. Přinejmenším někteří tvůrci politik jsou přesvědčeni, že nedávné poklesy míry nezaměstnanosti vamp#160;USA, které velkou měrou pramení zamp#160;propadu zapojení pracovních sil, jsou stejně platným důvodem pro další politiky úspor jako poklesy nezaměstnanosti odrážející zvýšení zaměstnanosti. Vamp#160;Evropě se přitom uplatňují víceméně tytéž procesy a reakce – samp#160;ještě větší intenzitou.

Vůbec nejdůležitější je však to, co zamp#160;dnešní perspektivy vypadá jako trvalé zhroucení ochoty soukromého trhu nést riziko a trvalý a značný celosvětový nárůst vnímané rizikovosti finančních aktiv – a podniků, o jejichž peněžní toky se opírají. Vzhledem ke stárnoucím populacím vamp#160;průmyslových zemích, velkým závazkům vlád vůči systémům sociálního zabezpečení a scházejícím jasným plánům dlouhodobého vyrovnání vládních rozpočtů bychom očekávali, že uvidíme, jak se do státního dluhu i těch největších a nejbohatších ekonomik promítnou inflace a rizikové prémie – ne snad výrazné, ale přece jen jasně zřetelné.

Někdy během příští generace by se cenové hladiny USA, Japonska a Německa mohly výrazně zvýšit, až se nějaká vláda krátkozrace pokusí financovat část svých sociálních výdajů tištěním peněz. Že by se cenové hladiny snížily, není pravděpodobné. Přesto tento fundamentální rizikový faktor přebíjí touha držet aktiva, která se vyhnou střednědobým rizikům souvisejícím samp#160;hospodářským cyklem.

Avšak riziko, jemuž se světoví investoři vamp#160;současnosti snaží uniknout úprkem kamp#160;suverénnímu dluhu USA, Japonska a Německa, není „fundamentální“. Neexistují žádné psychologické preference, meze přírodních zdrojů ani technologické faktory, jejichž vlivem by byly investice do soukromých podniků rizikovější než před pěti lety. Riziko plyne spíš zamp#160;toho, že vlády odmítají, když přijde na věc, vyrovnat agregátní poptávku samp#160;agregátní nabídkou, aby předešly masové nezaměstnanosti.

Řízení agregátní poptávky je úkolem vlád. Ačkoliv Sayův zákon – názor, že nabídka si vytváří vlastní poptávku – je teoreticky chybný, vamp#160;praxi je platný natolik, že podnikatelé a podniky na něj mohou spoléhat a také tak činí.

Jestliže vláda tento úkol neplní, napsal John Maynard Keynes už před 76 lety, a „poptávka je nedostatečná…, jednotlivý podnikatel… podniká za nepřízně postavené proti němu. Hazardní hra, již hraje, je vybavena mnoha nulami,“ které představují „nárůst, [o který] světovému bohatství scházejí… úspory“ vamp#160;důsledku „ztrát těch, jejichž kuráž a podnikavost neprovázely mimořádné schopnosti či neobvyklé štěstí. Je-li ovšem efektivní poptávka adekvátní, postačují průměrné schopnosti a průměrné štěstí.“

Po 62 roků, vamp#160;letech 1945-2007, podnikatelé mohli, kromě několika prudkých, ale dočasných a regionálně omezených přerušení, sázet na to, že když vytvoří nabídku, poptávka se najde. To se významně podílelo na přípravě scény pro dvě nejrychlejší generace globálního hospodářského růstu, jaké svět zaznamenal. Teď se tato scéna vylidňuje.