CHICAGO – V době, kdy se svět stává stále integrovanějším, se znovu a znovu vynořuje slovo „bezpečnost“, a to ve spojeních typu „potravinová bezpečnost“ nebo „energetická bezpečnost“. Obvykle to znamená, že určitá země vytváří a kontroluje výrobní kapacity bez ohledu na náklady. Arabské země tak pěstují v poušti obilí náročné na vodu a Čína získává majetkové podíly v súdánských ropných společnostech. Jsou tyto kroky ekonomicky rozumné? A pokud ne, co by měl svět dělat, aby snížil jejich potřebu?

Začněme u vlastnictví zahraničních zdrojů. Člověk by si mohl myslet, že země, která vlastní zahraniční ropu, může využívat zisky z jejího prodeje k ochraně své ekonomiky před vysokými světovými cenami této komodity. To však z ekonomického hlediska nemá žádný smysl. Světový trh oceňuje ropu podle jejích nákladů příležitostí. Mnohem větší smysl než dotovat cenu ropy na domácím trhu (a motivovat tak domácí výrobce a spotřebitele, aby jí spotřebovávali příliš mnoho) by bylo nechat domácí cenu vystoupat na mezinárodní úroveň a rozdělit občanům nečekané zisky ze zahraničních ropných aktiv.

Klíčovým argumentem je, že na zásadní ekonomická rozhodnutí by vlastnictví dodatečných zahraničních ropných aktiv nemělo mít vliv. Kvůli politickému tlaku ze strany malých, ale mocných zájmových skupin však budou nečekané zisky zákonitě utraceny doma v podobě nerozumných dotací. V důsledku toho bude země nakupující majetkové podíly přinejmenším činit suboptimální ekonomická rozhodnutí.

Mohl by nákup zahraničních zdrojů vést k rovnoměrnějšímu státnímu příjmu? Jakmile cena daného zdroje vzroste, bude se nákup při zpětném ohlédnutí vždy jevit jako přínosný. Pokud však cena ropy klesne, utrpí občané ztrátu příjmu a bohatství (oproti situaci, kdy by investovali peníze jinam). Předpokládáme-li, že zahraniční ropná aktiva jsou v době nákupu oceněna přiměřeně, pak má země z jejich koupě prospěch pouze v případě, že nákup pomůže stabilizovat její příjmy; podobné nákupy však mohou nerovnoměrnost příjmů zvýšit i v zemi, která je na ropě silně závislá.

Například pro velké země jako Spojené státy nebo Čína, které se významně podílejí na světové poptávce, platí, že světová cena ropy bude pravděpodobně vysoká v době, kdy tato země rychle roste a občané mají vysoké příjmy, zatímco cena ropy bude pravděpodobně nízká v době, kdy si země vede špatně. Zahraniční ropná aktiva jsou pro tyto případy špatnou pojistkou, poněvadž snižují příjmy občanů v době, kdy jsou již tak nízké, a zvyšují je v době, kdy jsou vysoké.

A i kdyby bylo vlastnictví ropných aktiv užitečným preventivním opatřením (což platí pro malé země s vysokou spotřebou ropy), není zřejmé, zda je nákup podílů v neprůhledných zahraničních společnostech nejlepší strategií. Vlastnická práva určité země na zahraniční ropná aktiva budou s rostoucí cenou ropy pravděpodobně slábnout. I když totiž zahraniční společnost nezačne vytěsňovat menšinové vlastníky, její vláda bude cítit pokušení vyvlastnit zahraniční podílníky prostřednictvím daní ze zvýšených příjmů (pokud je rafinovaná) nebo znárodnění (pokud rafinovaná není) – zejména pokud budou mít její voliči pocit, znásobený možností zpětného ohlédnutí a populismem, že se aktiva prodala příliš levně.

Možná se však země ve skutečnosti neobávají ani tak vysokých cen jako spíše celkového zhroucení trhu a zabřednutí do soběstačného světa na způsob „Šíleného Maxe“, v němž bude ropa vzácností, žádná země nebude ochotna umožnit obchodování s ropou, kterou produkuje, a nebude existovat žádný světový trh generující cenu. Pokud by taková situace nastala, pak by se vlastnictví ropných aktiv v zahraničí s největší pravděpodobností stalo bezcenným, poněvadž každá země by mohla spotřebovávat pouze ropu vytěženou uvnitř svých politických hranic (nebo v okolních státech, do nichž lze podniknout invazi).

Teprve v tomto typu světa začíná mít zdánlivě nesmyslné chování, jako je pěstování obilí v poušti za účelem zajištění potravinové bezpečnosti, určitý smysl. Skutečně je zapotřebí prozkoumat různé alternativy včetně efektivnějšího využívání, diverzifikace do většího počtu snadno dostupných náhražek a snížení celkové spotřeby (ačkoliv ve všech těchto případech se lze s nedostatkem energie vyrovnat snáze než s nedostatkem potravin).

Navíc si lze i v tak pochmurném světě jen těžko představit, že by se trh zcela nebo nadlouho zhroutil. Jistě si dokážeme udělat obrázek, jak černí překupníci a pašeráci nakupují obilí tam, kde je dostupné, přepravují je a prodávají v zemích, kde dostupné není. Pokud by vlády nevybudovaly kolem hranic svých států neprodyšné bariéry – přičemž náklady na jejich vybudování by pravděpodobně byly odrazující –, pak by se opět vytvořil skrytý světový trh.

Přesto a vcelku pochopitelně se řada zemí rozhoduje zajišťovat produkci lokálně a chránit ji před zahraničním obchodem v obavách před zhroucením trhu v důsledku války, obchodních sankcí nebo i prostých krátkozrakých rozhodnutí zahraničních vlád chránit své obyvatelstvo před zvyšováním cen. Jakmile si určitá země zajistí vlastní bezpečnost, má paradoxně slabší motivaci bránit zhroucení trhu, které snahu o zajištění bezpečnosti původně vyvolalo.

Mezinárodní dohoda, jež by zajistila, že země nebudou zakazovat vývoz zejména klíčově důležitých komodit, nenastanou-li u nich mimořádně (a doložitelně) nepříznivé okolnosti, by pomohla snížit strach ze zhroucení trhu. Podobně i vytvoření mezinárodních strategických rezerv různých zdrojů na neutrálním území a pod neutrální správou by přispělo ke snížení obav z politicky motivovaného rozvratu.

Toto vše naneštěstí vyžaduje značný mezinárodně politický konsensus, spolupráci a dobrou vůli – čehož se dnes vesměs nedostává. Dokud nenajdeme kolektivní vůli, pak snaha o národní ekonomickou bezpečnost dál povede ke kolektivní nejistotě.