BERLÍN – 10. června 1859, šest měsíců před tím, než Charles Darwin publikoval O původu druhů , předvedl fyzik John Tyndall v Královském institutu v Londýně pozoruhodnou sérii experimentů. Schůzce tehdy předsedal princ Albert. Ani on ani Tyndall ani nikdo jiný v řadách jejich váženého publika však nemohl tušit, jak silně budou výsledky těchto pokusů poutat pozornost světa 150 let poté.

Tisíce lidí z celého světa, včetně mnoha hlav států, se tento měsíc sejdou v Kodani, aby se pokusili dospět k dohodě na drastickém snížení atmosférických emisí neviditelného a nezapáchajícího plynu: oxidu uhličitého. Navzdory snahám některých předních zemí srazit před summitem očekávání ohledně toho, čeho lze dosáhnout a čeho bude dosaženo, o schůzce se stále hovoří jako o nejdůležitější konferenci po druhé světové válce. A jádrem jednání jsou výsledky Tyndallových pokusů.

Příběh ale začíná už před Tyndallem, a to u francouzského génia Josepha Fouriera. Fourier, sirotek vychovaný mnichy, se v 18 letech stal profesorem, a než se vrátit k vědecké kariéře, působil jako Napoleonův guvernér v Egyptě. V roce 1824 Fourier zjistil, proč je klima naší planety tak teplé – o desítky stupňů teplejší, než by naznačoval prostý výpočet její energetické bilance. Slunce přináší teplo a Země zase teplo vyzařuje zpět do vesmíru – čísla ale nebyla v rovnováze. Fourier si uvědomil, že plyny v naší atmosféře teplo pohlcují. Svůj objev nazval l’effet de serre – skleníkový efekt.

Právě Tyndall ve své laboratoři Fourierovy úvahy prověřil. Dokázal, že některé plyny absorbují sálavé teplo (dnes bychom řekli dlouhovlnné záření). Jedním z těchto plynů byl CO2. V roce 1859 Tyndall popsal skleníkový efekt nádherně výstižnými slovy: „Atmosféra nebrání vstupu slunečního tepla, ale kontroluje jeho výstup; výsledkem je tendence k hromadění tepla na povrchu planety.“

Roku 1897 pak Svante Arrhenius, jenž šest let nato získal Nobelovu cenu za chemii, vypočetl, jak velké globální oteplení by způsobilo zdvojnásobení množství CO2 v atmosféře. Jeho odpověď říkala, že o 4 až 6 stupňů Celsia (tedy o málo víc než o 2 až 4 stupně, což je výsledek, k němuž důsledně docházejí současné studie).

Vyhlídky na globální oteplování Arrheniuse ani v nejmenším neznepokojovaly. Snad proto, že pocházel ze Švédska, navrhl, abychom zapálili uhelné doly a tím jej urychlili, protože měl za to, že teplejší klima je výtečný nápad. V Arrheniusově době to vše ale byla jen teorie a nikdo nedisponoval výsledky měření, které by dokládaly, že se hladiny CO2 v atmosféře skutečně zvyšují.

To se změnilo až ke konci 50. let minulého století, kdy Charles Keeling začal CO2 s bezprecedentní přesností měřit v Antarktidě a na sopce Mauna Loa na Havaji, daleko od všech zdrojů. Už v roce 1960 byl schopen doložit, že CO2 je na vzestupu.

Trvalo pak jen několik let, než v roce 1965 před globálním oteplováním varovala odborná zpráva – první z mnoha – adresovaná americkému prezidentu Lyndonu B. Johnsonovi: „Do roku 2000 se přírůstek oxidu uhličitého přiblíží 25%. To by mohlo stačit na vyvolání měřitelných a možná markantních změn klimatu.“ V roce 1972 se ve vědeckém časopise Nature objevila konkrétnější prognóza, totiž že do roku 2000 se teploty zvýší o půl stupně Celsia. Konečně v roce 1979 Národní akademie věd USA vydala důrazné varování před nastávajícím globálním oteplováním.

Nebylo třeba čekat až doku 2000, abychom zjistili, že tyto prognózy jsou správné: už v 80. letech začalo být globální oteplování zjevné u teplotních měření z meteorologických stanic po celém světě. V roce 1988 byl zřízen Mezivládní panel ke změně klimatu (IPCC), aby problematiku podrobně analyzoval, a v roce 1992 světoví lídři na Summitu Země v Riu de Janeiro podepsali historickou smlouvu: Rámcovou úmluvu o klimatických změnách. Ta usiluje o „stabilizaci koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úrovni, která by předešla nebezpečnému narušení klimatického systému vlivem lidské činnosti.“

Za 17 let od té doby bohužel mnoha pokroků dosaženo nebylo. Emise CO2 z fosilních paliv ve skutečnosti byly v roce 2008 o téměř 40% vyšší než v roce 1990. Dokonce i tempo, jímž emisí přibývá, je dnes třikrát vyšší než v 90. letech. Globální teploty překonaly předprůmyslové úrovně o 0,5ºC už na počátku 90. let a od Summitu Země v Riu přibyly další 0,3ºC. A teploty nadále rostou.

Většina zemí se v současnosti shoduje, že globální oteplování je třeba zastavit nanejvýš na dvou stupních Celsia. To je však dnes už mimořádně náročný úkol, neboť během let po summitu v Riu se růst emisí skleníkových plynů i jejich zásob v atmosféře urychlil. Právě proto je kodaňský summit tak důležitý: možná že je poslední, na kterém se můžeme se změnou klimatu vypořádat dřív, než se ona vypořádá s námi.

Tyndallova měření před 150 lety ukázala, že oxid uhličitý zadržuje teplo a způsobuje oteplování. Před 50 lety Keelingova měření doložila, že hladiny CO2 se zvyšují. Zemské klima se přitom dle předpovědí ohřívá. Kolik ještě potřebujeme důkazů, než začneme jednat?