PAŘÍŽ – Uvážíme-li, co se dělo od Kavkazu v srpnu 2008 po Střední východ v lednu 2009, snaží se Francie za prezidenta Nicolase Sarkozyho ztělesňovat to, co bychom mohli nazvat „implicitním Západem“, když naplno využívá mimořádné příležitosti, již přinesla americká prezidentská výměna?

Nebo se Sarkozy prostě pokouší vydělat na své celosvětové exponovanosti a upevnit si popularitu doma, kde většina francouzských občanů diplomatické vůdcovství svého hyperaktivního prezidenta stále podporuje? Byť jeho úsilí zformovat příměří mezi Izraelem a Hamásem neuspělo, nebylo snad správné se o to pokusit?

Francouzům se Sarkozyho odhodlání jednat navzdory veškeré nepřízni zdá mnohem lepší než cynismus těch, kdo hlásají zdrženlivost nebo se ukájejí prázdnými slovy.

Sarkozyho neúspěšný, ale odvážný pokus angažovat se jako zprostředkovatel přinesl kromě vlivu na Střední východ také zajímavý pohled na zahraničněpolitické postupy a ambice dnešní Francie. Zásadní otázka ohledně Sarko-diplomacie totiž zní, zda je odrazem řádně definované strategie, založené na jasném vidění světa, anebo pouhým výrazem vypočítavého a pragmatického aktivismu, který přenáší bystrý domácí politický instinkt na pole zahraničních věcí.

Odpověď není vůbec jasná a pravděpodobně jde o kombinaci obojího. Sarkozy je muž se sklonem řídit se vlastními instinkty. O tom, co by se mělo vykonat, neteoretizuje; prostě to udělá, bez ideologických předpojatostí a zábran.

Jak ovšem plyne čas, člověk cítí nástup čehosi nového, jakési nové francouzské sebedefinice, která je se vší pravděpodobností tou zřetelně „nejzápadnější“ v dějinách Páté republiky. Jako prezidentský kandidát byl Sarkozy často popisován jako „Sarkozy Američan“, v narážce na jeho odhodlané vystupování, zálibu v „oslnivosti“ a nesmírně americký způsob, jímž využil své osobní minulosti k získávání podpory u svých případných voličů. Teď by ho ale bylo možné označit za „Sarkozyho Zápaďana“.

Není to jen tím, že projevil ochotu nechat Francii jednat, od Kavkazu po Střední východ, ve jménu Evropy i svém vlastním v době, kdy Amerika svou roli zanedbávala. Nejde ani o pouhý důsledek Sarkozyho rozhodnutí přivést Francii blíž Spojeným státům, což je krok, který v dubnu 2009 zřejmě symbolicky završí návrat Francie do integrovaného vojenského orgánu NATO.

V hlubším smyslu Sarkozyho diplomacie reflektuje změny ve způsobu, jímž francouzský prezident uvažuje o myšlence „Západu“ v dnešním globalizovaném světě. Za Charlese de Gaulla Francie spojovala věrnost zájmům Západu v dobách krize se silnou odhodlaností prosazovat vlastní diplomatickou nezávislost a manévrovací prostor. Jak Valéry Giscard d’Estaing, tak François Mitterrand byli navzdory svým zcela odlišným stylům také více „evropští“ než „západní“.

O Sarkozym se totéž říct nedá, navzdory jeho tvrzením o opaku. Jeho sblížení s Velkou Británií a zřetelný odklon Francie od Německa nejsou v tomto ohledu žádnou náhodou.

Ve světě, kde je v poměrném smyslu méně Ameriky kvůli vzestupu Číny a Indie a vzkříšení Ruska a v diplomatickém a strategickém smyslu, ne-li ve smyslu hospodářském a kulturním méně Evropy (kvůli institucionální paralýze), se Francie podle Sarkozyho musí jasně vymezit jako součást Západu.

A jelikož je teď potřeba ideu Západu znovu analyzovat a pravděpodobně pro jedenadvacáté století předefinovat, Francie musí v tomto přehodnocování sehrát ústřední roli. Je Západ koncepcí, již vymezuje především její politická kultura, tj. demokracie a lidská práva, kulturní rozměr, včetně náboženství, anebo pouze diplomatické a strategické dopady, tj. reakce na vzestup nových mocností?

Má-li se pojem Západu stát novým úhelným kamenem francouzské diplomatické identity, je třeba jej využívat uvážlivě a umírněně, třebaže image přední západní velmoci zřejmě vylepší nástup Baracka Obamy do Bílého domu. Co se týče moci a vlivu, Francie není ve stejné lize jako USA. Navíc by bylo paradoxní, kdyby právě ve chvíli, kdy Amerika deklaruje ochotu využít větší měrou svých spojenců, zejména těch evropských, koncepce Západu reálně vedla k oslabení, ne-li pohřbu evropského ideálu.