NEW YORK – Řecká dluhová krize vyvolala otázky ohledně toho, zda euro může přežít bez téměř nepředstavitelné centralizace fiskální politiky. Existuje jednodušší způsob. Nezodpovědné čerpání vládních půjček na mezinárodních úvěrových trzích vyžaduje nezodpovědné nabídky takových půjček. Regulátoři bank by jednoduše měli říct ne takovému půjčování ze strany ústavů, které už teď spadají do jejich působnosti.

Půjčovat zahraničním vládám je v mnoha ohledech z podstaty riskantnější než nezabezpečené soukromé dluhy nebo „prašivé“ dluhopisy. Soukromí vypůjčovatelé často musí nabídnout záruku, kupříkladu vlastní dům. Záruka omezuje věřiteli riziko negativního vývoje a strach ze ztráty zastaveného majetku pobízí vypůjčovatele k obezřetnému chování.

Vlády ale nic do zástavy nenabízejí a jejich hlavní pobídka ke splácení – strach, že budou odstřiženy od mezinárodních úvěrových trhů – vychází z perverzního návyku. Bez ustání si v zahraničí půjčovat velké sumy musí pouze vlády chronicky neschopné financovat své výdaje z domácích daní či domácího dluhu. Silná touha po přízni zahraničních věřitelů většinou plyne z hluboce zakořeněné formy špatné správy státu.

Komerční dluh má obvykle klauzule omezující možnost vypůjčovatele zahrávat si s rizikem. Klauzule u půjček či dluhopisů často od vypůjčovatelů vyžadují souhlas s tím, že budou udržovat určitou minimální úroveň kmenového kapitálu či pokladní hotovosti. Naproti tomu vládní dluhopisy žádné klauzule nemají.

Obdobně platí, že soukromí investoři se mohou dostat za mříže, pokud ve snaze získat od banky půjčku klamně vylíčí své finanční poměry. Zákony o cenných papírech vyžadují, aby emitenti firemních dluhopisů ozřejmili všechna možná rizika. Naproti tomu, jak ukazuje řecký debakl, vlády za nestydaté zkreslování skutečnosti či podvodné účetnictví žádnou pokutu neplatí.

Když soukromí dlužníci nedokážou splácet, konkurzní soudy dohlížejí na proces úpadku či reorganizace, jehož prostřednictvím mohou nezabezpečení věřitelé doufat, že něco získají zpět. Neexistuje ale žádný postup k ukončení činnosti státu ani právní prostor, kde by se jednalo o změně jeho dluhů. Ještě horší je, že dluh, který státy vytvářejí v cizině, je obvykle denominován v měně, jejíž hodnotu nedokážou řídit. Postupné, neviditelné odlehčování dluhového břemene degradováním měny je tedy možné jen zřídka.

Má se za to, že vládní dluh je bezpečnější díky pravomoci určovat zdanění: soukromí dlužníci nemají žádný právní nárok na zisky či mzdy, které k uspokojení svých závazků potřebují. Daňová pravomoc má však praktické meze a morální či zákonné právo vlád zavazovat budoucí generace občanů ke splátkám vůči zahraničním věřitelům je sporné.

Půjčování státům s sebou tedy nese neuchopitelná rizika, která by na sebe měli brát specializovaní aktéři, ochotní snášet důsledky. Půjčování svrchovaným entitám bylo historicky úkolem pro hrstku neohrožených finančníků, kteří uzavírali mazané obchody a obratně ovládali státnické umění. Nebyly neznámé půjčky vládám oproti záruce v podobě přístavu nebo železnice – či zajištění splátek nasazením vojenských sil.

Od konce 70. let se však půjčky suverénům institucionalizovaly. Tento útok vedla Citibank, která recyklovala příval petrodolarů v půjčkách pochybným režimům – její generální ředitel Walter Wriston ostatně proslul prohlášením, že státy nekrachují. Byl to lukrativnější byznys než tradiční půjčování: jen hrstka bankéřů dokázala půjčovat enormní sumy při slabém prověřování klienta – až na ten drobný detail, že vlády nasycené levnými úvěry občas padnou do platební neschopnosti.

Bazilejské dohody později ještě povzbudily chuť bank na další vládní dluhopisy, neboť je prohlásily za prakticky bezrizikové. Banky se zaplnily relativně vysoce výnosnými dluhy zemí jako Řecko, protože musely ukládat stranou jen velmi málo kapitálu. Jenže ač měl dluh dobrý rating, jak mohl někdo objektivně hodnotit nezabezpečené a prakticky nevymahatelné závazky?

Půjčky bank suverénním vypůjčovatelům jsou dvojitou katastrofou, která pobízí k předluženosti, zejména v zemích s nezodpovědnými či zkorumpovanými vládami. A jelikož většinu rizika nesou banky (nikoliv například hedžové fondy), sehrávající hlavní roli v promazávání platební soustavy, krize suverénního dluhu může způsobit doširoka sahající škody. Řecký debakl neohrozil jen blahobyt Řeků, ale celé Evropy.

Řešení směřující k prolomení vazby mezi krizemi svrchovaného zadlužení a bankovními krizemi je přímočaré: omezme banky na půjčování tam, kde hodnocení ochoty a schopnosti vypůjčovatele splácet dluh není skokem do neznáma. Tedy žádné přeshraniční svrchované dluhy (ani tajemné instrumenty, jako jsou kolateralizované dluhové obligace).

Toto jednoduché pravidlo by nevyžadovalo žádnou komplikovanou přeměnu evropských fiskálních struktur ani zřízení nových nadnárodních orgánů. Zajisté by v jeho důsledku bylo pro vlády těžší půjčovat si v zahraničí, ale nešlo by o trest, nýbrž o výsledek prospívající jejich občanům. Potlačení přístupu vlád k mezinárodním úvěrům (a v důsledku toho vyvolání větší fiskální zodpovědnosti) by ve skutečnosti mohlo přispět k posílení podnikavosti a produktivity vypůjčovatelů.

Současnou krizi v Portugalsku, Irsku, Řecku ani Španělsku by takováto omezení nevyřešila. Je ale načase, aby Evropa a celý svět přestaly klopýtat od jedné krátkodobé záplaty ke druhé a řešily skutečné strukturální problémy.