Klíčovou výzvou pro vyspělé země světa je rozšířit ekonomické a sociální začlenění obyvatel, aniž by se snížil hospodářský dynamismus, který už mají. Problémy válkou zpustošených zemí jsou mnohem naléhavější a jejich možnosti jsou silněji sešněrované. Čelí vlastně dvojí výzvě: vytvořit dynamickou ekonomiku a zároveň propagovat ekonomické a sociální začleňování. Bez obou těchto prvků se národní usmíření pravděpodobně ukáže jako nemožné.

Sociální vyloučení v průmyslových zemích vytváří náklady napříč společností, jež zákonodárci musí řešit účinnými a cílenými opatřeními. Například nedostatek pracovních příležitostí často lidi, zvláště ty mladé, odvádí od práce k závislosti na drogách a zločinnosti. Společnost je pak nucena hradit náklady na prevenci zločinnosti a administrativu spravedlnosti.

Pružný trh práce, jak mnozí navrhují, sám o sobě začleňování neposílí. Sociální programy ve válkou zpustošených zemích nezřídka nezaměstnanost zjitřují, neboť oslabují pobídky k práci a vytvářejí kulturu závislosti. Zákony o minimální mzdě a kolektivní smlouvy často způsobují, že nejméně produktivní pracující vyjdou zaměstnavatele dodržující zákony příliš draho. Tyto země tedy potřebují více pracovních příležitostí a vyšší platy v soukromém sektoru pro takto zaměstnané.

Konkrétně by přijímání nekvalifikovaných dělníků mohl pro firmy zatraktivnit program mzdových dotací, který by snížil náklady na jejich zaměstnání na plný úvazek. Zároveň by program byl díky pracovnímu vzdělávání přitažlivý pro pracující i pro společnost jako celek. Vlády by si dotační výdaje mohly dovolit, poněvadž redukce nezaměstnanosti by nejen snížila náklady na zajišťování veřejného bezpečí, ale taktéž by omezila potřebnost sociálních programů.

V zemích vybředajících z války nebo jiných konfliktů jsou při stagnující ekonomice veškeré snahy o inkluzi marné. Bez dynamismu a začleňování bude cesta k míru prchavá, jak dokládají nedávné zkušenosti v Kosovu, Východním Timoru, Afghánistánu, Iráku a mnoha zemích Afriky.

Poválečné transformace tudíž vyžadují, aby politiky povzbuzující dynamismus a začleňování postupovaly ruku v ruce. Ekonomické oživení musí začít co nejdříve, a to nejen proto, že je zásadní pro udržení politické a sociální stability, ale také proto, že dárci nejsou ochotní podporovat hospodářskou rekonstrukci, jestliže daná země neplní svůj díl úkonů k vytvoření prostředí vytvářejícího podmínky pro zajištění její udržitelnosti. Vzhledem k všudypřítomnosti politických, sociálních a institucionálních rizik, stejně jako škod na lidské i fyzické infrastruktuře, jež jsou odkazem konfliktu, se jedná o obrovitý úkol.

Tvorba koncepcí v těchto válkou poničených zemích je zcela specifická. Většina zemí v postkonfliktní situaci trpí chatrným fiskálním postavením, což ve většině případů způsobuje neproveditelnost interně financovaných dotací.

V zemích prodělávajících přechod od války k míru navíc často zahraniční pomoc vykazuje ostré výkyvy, zatímco v „normálních“ rozvojových zemích je stabilní. V mnoha případech postkonfliktní pomoc může dosáhnout mimořádně vysokých úrovní, jakmile konflikt skončí, a to jak v přepočtu na hlavu, tak ve vztahu k velikosti hospodářství přijímající země. Tento typ pomoci však obvykle velmi rychle opadá.

Nízkopříjmové státy v běžném procesu rozvoje například získávají stabilní příliv oficiální zahraniční pomoci ve výši kolem 3% svého hrubého národního důchodu. Naproti tomu pomoc ve Rwandě krátce po skončení konfliktu dosáhla 95% hrubého národního důchodu, během pěti let se ale propadla na 20%.

Konsolidace míru po násilných konfliktech má malou naději na úspěch, jestliže nevzniknou pracovní místa a ekonomika se rychle nestabilizuje a nepřejde na cestu investic a růstu s nízkou inflací. Organizace spojených národů odhaduje, že pokud hospodářská rekonstrukce co do podpory dynamismu a začleňování neuspěje, země na přechodu k míru mají větší než poloviční šanci na návrat k válce.

Ponecháme-li stranou cenu ve smyslu lidských životů, ekonomické náklady na zachování míru jsou jen zlomkem toho, co by si vyžádala humanitární pomoc, vojenská intervence a mírové operace, pokud by se země znovu propadla do konfliktu. Efektivní financování v době míru je tedy dobrým vkladem dárcovských peněz a významným činitelem prevence konfliktu.

Dárci se však musejí vystříhat některých obvyklých chyb. V mnoha případech hospodářská rekonstrukce selhala zčásti proto, že dárci vyžadovali, aby byly využiti jejich státní příslušníci nebo firmy. Tato politika často vedla k programům, jež dané země nechtějí, a k najímání cizích expertů na úkoly, jež mohou a měli by vykonávat místní lidé. Kdyby dárci poskytovali domácím firmám mzdové dotace na najímání nekvalifikovaných dělníků, zvýšili by efektivitu i spravedlivost své pomoci na podporu rekonstrukce a prevence konfliktu pod vedením místních obyvatel.

Vzhledem k nižším pracovním nákladům by se lokální podnikatelé mohli rozhodnout investovat i za podmínek nejistoty a vysokého rizika, jež postkonfliktní situace charakterizují. Výhod co do tvorby pracovních míst, opětovného začlenění bývalých bojovníků do výrobních činností, úspor v programech záchranné sociální sítě a zvýšené veřejné bezpečnosti by bylo mnoho. Tento typ pomoci by rovněž zajistil politickou podporu veřejným orgánům ze strany obyvatel vděčných za politické přístupy povzbuzující tvorbu pracovních míst.

Zároveň by tato politika nepřinášela fiskální náklady spojené se státními dotacemi ani pokřivení plynoucí z nesnadnosti dotace zrušit, jakmile je vláda jednou nabídla. Dotace podporované z grantů by zůstávaly v platnosti po omezenou dobu a dárci by je postupně odbourávali při vypršení lhůt programů zahraniční pomoci. Navíc by takové dotace pomohly oživit soukromý sektor, což je zcela zásadní, jakmile rozsáhlé postkonfliktní pomoci ubývá až na nízké úrovně, obvyklé za podmínek běžného rozvoje.