BERKELEY – Federální rezervní systém Spojených států se za pomoci finančních regulátorů amerického ministerstva financí již 15 měsíců snaží minimalizovat makroekonomické důsledky americké finanční krize cenných papírů krytých hypotékami – a především se snaží zabránit hluboké depresi.

Kromě toho mají tyto instituce tři vedlejší cíle:

• Udržet co největší podíl ekonomické aktivity pod kontrolou soukromého sektoru s cílem zajistit, aby se vyrábělo to, co spotřebitelé opravdu chtějí.

• Zabránit magnátům z Wall Streetu, kteří nás do této krize zavedli, aby profitovali na systémovém riziku, jež sami vytvořili.

• Zajistit, aby se na majitele domů a drobné investory nepřenesly příliš velké ztráty, neboť jejich jediným „zločinem“ bylo přijetí špatných rizik, na která by ve světě řádně diverzifikovaných portfolií nepřistoupili.

Dnes je zřejmé, že Fed i ministerstvo financí tuto hru prohrály. O zabránění depresi se budou muset postarat jiné odnože vlády, a to s pomocí jiných nástrojů a pravomocí.

Neschopnost udržet krizi na uzdě bude nakonec podle mého názoru přičtena přílišnému důrazu na první dva vedlejší cíle: na zkrocení princů z Wall Streetu a na udržení ekonomického rozhodovacího procesu v soukromé sféře. Mám takové tušení, že kdyby Fed a ministerstvo financí byly přisoudily oběma těmto cílům přiměřenou – tedy podružnou – váhu, pak bychom se v této šlamastyce nenacházeli a nebezpečí celosvětové deprese by stále bylo velmi vzdálené.

Touha zabránit wallstreetským magnátům, aby z krize profitovali, se odrazila i ve společném rozhodnutí Fedu a ministerstva ponechat Lehman Brothers padnout v nekontrolovaném bankrotu bez dozoru, dohledu a záruk. Logika v pozadí tohoto rozhodnutí byla taková, že v předchozích fázích krize byli akcionáři těžce potrestáni, když byly jejich firmy označeny za příliš velké, než aby mohly padnout. Akcionářům Bear Stearns, AIG, Fannie Mae a Freddie Mac byly majetkové podíly i veškeré jmění v podstatě zkonfiskovány za pár drobných.

To ovšem neplatilo o držitelích dluhopisů a obchodních partnerech, kteří byli plně vyplaceni. Fed a ministerstvo financí se proto obávaly, že si firmy vyvodí z druhé poloviny roku 2007 a první poloviny roku 2008 závěr, že americká vláda ručí za všechny dluhy a transakce všech bank a bankovních institucí, které jsou pokládány za příliš velké, než aby mohly padnout. A něco takového podle Fedu a ministerstva nemohlo být zdravé.

Věřitelé velmi velkých a přehnaně zadlužených institucí museli mít motivaci k tomu, aby kalkulovali rizika. To však vyžadovalo nechat některou banku v určité fázi padnout a přesvědčit některé věřitele a obchodní partnery, že vládní závazek podpořit instituce, které jsou na bankrot příliš velké, není samozřejmý.

Při zpětném ohlédnutí to byla hrubá chyba. Rozsáhlá pavučina financí v podobě, v jaké existovala v létě roku 2008, byla výsledkem milionů kalkulací, podle nichž americká vláda skutečně ručila za nezajištěné dluhy všech velmi velkých bank a bankovních institucí v Americe. Když byla tato záruka pádem Lehman Brothers porušena, všechny finanční instituce se okamžitě začaly snažit vytvořit si mnohem větší kapitálový polštář, aby se vyhnuly potřebě čerpat vládní podporu, ovšem přitom zjistily, že je to nemožné. Bankrot Lehman Brothers vytvořil mimořádnou a okamžitou poptávku po dodatečném bankovním kapitálu, kterou soukromý sektor nemohl uspokojit.

V tom okamžiku se ministerstvo financí dopustilo druhé chyby. Ve snaze udržet soukromý sektor soukromým se pokusilo vyhnout částečnému nebo úplnému zestátnění těch složek bankovní soustavy, které byly pokládány za příliš velké, než aby mohly padnout. Při zpětném ohlédnutí mělo ministerstvo všechny takové instituce identifikovat a začít nakupovat jejich kmenové akcie – bez ohledu na to, zda se jim to líbí, nebo ne –, a to až do skončení krize.

Ano, možná by se tomu říkalo „kapitalismus se státní pojišťovnou“, který by byl značně nebezpečný pro firemní kontrolu, představoval by hrozbu rozsáhlé korupce a vytvářel precedens pro budoucí intervence, s nimiž by byla rovněž spojena řada nástrah.

Bylo by to však horší než to, s čím se potýkáme dnes? Kvůli nechuti obětovat podružný cíl udržet soukromý sektor soukromým promrhaly Fed a ministerstvo příležitost dosáhnout základního cíle, totiž vyhnout se depresi.

Po bitvě se samozřejmě vždy rozumuje snadno. Vyhnout se depresi však nebude možné jinak než prostřednictvím staromódní keynesiánské fiskální politiky: vláda se musí přímo podílet na zvyšování výdajů a rozhodovat o tom, po kterém zboží a službách bude poptávka.