Saturday, August 2, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
0

Cestovní mapa zahrnuje i Damašek

Mocné země vědí, že je nebezpečné nechat se přistihnout při bojácném ucuknutí, protože to dodá odvahu nepřátelům, zatímco spojencům se začnou klepat kolena. Velká mocnost rovněž ví, že vydá-li se na vojenské dobrodružství, aniž si stanoví dosažitelné cíle, může se dostat do vážných potíží. To, co platí pro velmoci, pak platí dvojnásob pro sužovaný Izrael, jemuž se nepodařilo zničit moc Hizballáhu nad Libanonem. Nezdar války v Libanonu přesto může znamenat počátek cesty k míru, bude-li Izrael natolik smělý, aby této příležitosti využil.

Svět má v oblasti mezi Káhirou a Teheránem dva hlavní cíle: udržet mír na širším Blízkém východě, aby mohla přes Perský záliv volně proudit ropa, a směřovat spor mezi Izraelci a Palestinci k takovému urovnání, které zaručí bezpečnost Izraele v mezinárodně uznávaných hranicích a současně uspokojí legitimní národnostní touhu palestinského lidu po vlastním státě. Oba cíle spolu již dlouho souvisejí, avšak dnes je jejich hlavním spojovacím článkem Sýrie prezidenta Bašára Asada.

Izolovaná Sýrie, která zoufale touží po spojencích, pomáhá Íránu v úsilí o regionální hegemonii. Od loňského roku, kdy cedrová revoluce v Libanonu vyhnala ze země syrskou armádu, se Syřané snaží začlenit Libanon zpět do sféry svého vlivu. Podporují Hizballáh – a pomáhají Íránu posílat tomuto hnutí zbraně –, protože úderné jednotky šajcha Hasana Nasralláha udržují vládu v Bejrútu slabou. Syřané se také rádi označují za poslední skutečné arabské obhájce palestinské věci.

Stručně řečeno se Sýrie se svou zeměpisnou polohou, napojením na Írán, íránskými zbraněmi a brutálním baasistickým režimem stala klíčovým prvkem vývoje v oblasti Středozemního moře a Perského zálivu. Mají-li si Izrael a Spojené státy zajistit Libanon a přivést Hamás k jednacímu stolu s Izraelem, pak je to právě Sýrie, s níž musí takovým či onakým způsobem jednat.

Postavení a zájmy Sýrie by měly tento stát činit přístupným k dohodě. Damašek pochopitelně stále věří ve „Velkou Sýrii“ a nikdy se zcela nesmířil s libanonskou suverenitou. Syrské zpravodajské složky a vojenské jednotky – které v Libanonu působily od roku 1976 – byly v roce 2005 nuceny odejít pouze na základě obrovského mezinárodního tlaku a příjmy z pašeráctví zaznamenaly v loňském roce ztrátu jedné miliardy dolarů, z nichž velká část dříve proudila právě do syrské armády. Mnohé z raket Hizballáhu, které ve sprškách dopadaly na Izrael, nesly visačku syrského ministerstva obrany.

Přesto má Sýrie jednu spásnou vlastnost: je to sekulární země, která se tradičně odvrací od islámského fundamentalismu. Někdejší prezident Háfiz Asad, Bašárův otec, koneckonců v roce 1982 ve městě Hamá zmasakroval až 38 000 převážně sunnitských vzbouřenců z fundamentalistického Muslimského bratrstva. Dnes si zase některé kruhy vládnoucí baasistické elity dělají těžkou hlavu z prohlubujícího se spojenectví Sýrie s teokratickým Íránem a islamistickým Hizballáhem.

Toto spojenectví však neodráží oddanost, nýbrž strach. Umírněné sunnitské arabské emiráty z oblasti Perského zálivu, které se stavějí podezíravě k rostoucí převaze šíitů a k náboženskému šovinismu Íránu v regionu, přestaly podporovat ekonomiku Sýrie kvůli jejímu spojenectví s íránskými ajatolláhy. Sýrie, kterou USA označily za součást „osy zla“, zažívá rovněž oslabení finanční pomoci ze Saúdské Arábie a obává se, že obchodní výhody, které by vyplývaly z ratifikace Asociační dohody s EU, se nikdy nestanou realitou.


Zdráhavá syrská aliance s Íránem i její zoufalá ekonomická situace představují možnosti, které by Izrael a Západ měli vyzkoušet. Co by však Sýrie mohla chtít? Podobně jako většina Arabů pohlíží také Bašár Asad na Izrael z perspektivy všearabského zármutku z bezprizornosti Palestinců, ale zároveň vidí šanci využít Palestinců k posílení moci svého režimu tím, že zanechá na případném urovnání vlastní stopu.

Asad se stejně jako kdysi jeho otec chová obezřetně. Dokud Egypt zůstane neutrální, je nepravděpodobné, že by riskoval další válku s Izraelem, natožpak válku se Spojenými státy či Spojenými státy a Izraelem současně.

Velkou hádankou zůstává, jak chce Asad naložit s Libanonem. Je-li jeho cílem taková vláda v Bejrútu, která bude brát v úvahu skutečné bezpečnostní zájmy Sýrie, pak na to Izrael může přistoupit. Kromě toho je vzhledem k všeobecnému odporu vůči Sýrii za její údajnou roli na vraždě bývalého libanonského premiéra Rafíka Harírího, zejména mezi libanonskými maronity, sunnity a drúzy, nepravděpodobné, že by se Libanon někdy znovu stal vůči Sýrii zcela podřízeným – nebude-li ovšem karty rozdávat Hizballáh.

Izrael má nyní tři možnosti. Buďto může „ucuknout“ a předstírat, že se tak neděje, nebo může pokračovat víceméně stejně jako dříve a doufat v nějaký pozitivní nový vývoj, anebo se může pokusit odříznout Sýrii od Íránu a Hizballáhu. Poslední možnost je jediným scénářem, který by mohl zastavit vzestup islamistů na Blízkém východě. Vyrvat Sýrii z íránského objetí však v konečném důsledku znamená znovuotevřít otázku Golanských výšin.

Vzhledem k nejednoznačnosti Asadovy pozice není dohoda se Sýrií nemožná. Na straně Izraele a Spojených států by zahrnovala uznání, že Sýrie má v Libanonu bezpečnostní zájmy. Pokud za to Sýrie akceptuje suverenitu Libanonu a pomůže donutit Hizballáh, aby se stal politickou silou zbavenou vojenské moci, pak by Izrael a Amerika měli přesvědčit libanonskou vládu, aby uznala, že Sýrie a Libanon potřebují vzájemně konzultovat bezpečnostní otázky. Z hlediska Sýrie by mírová dohoda zahrnovala také pochopení, že izraelskou okupaci Golanských výšin je zapotřebí vyřešit seriózním jednáním, nikoliv válkou.

Pro izraelského premiéra Ehuda Olmerta bude možná těžké takový diplomatický průlom akceptovat, natožpak o něm přesvědčit Izraelce. Spojené státy a Evropa mu proto musí k tomuto závěru dopomoci.

Amerika a Izrael pak musí upustit od svého odmítání vést se Sýrií rozhovory. Skutečně již nazrál čas nabídnout izolovanému syrskému režimu záruky, že pokud zamezí opětovnému vyzbrojování Hizballáhu, zabrání průchodu islamistických bojovníků do Iráku a zlepší svou otřesnou bilanci v oblasti lidských práv, přinese mu to cenné diplomatické a ekonomické výhody včetně posílení Asociační dohody s EU.

Izrael by těmito „hovory s nepřítelem“ mnohé získal. Je si vědom své zranitelnosti vůči raketovým útokům a ví, že potřebuje bezpečný stát, který lze ubránit před vnější agresí. Odstranění hrozby v podobě Sýrie je pro dosažení tohoto strategického cíle klíčovým předpokladem.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured