Když organizace Human Rights Watch v lednu prohlásila, že válku v Iráku nelze označit za humanitární intervenci, mezinárodním sdělovacím prostředkům tato zpráva neunikla. Podle internetové databáze Factiva se tato informace objevila ve 43 zpravodajských článcích v nejrůznějších tiskovinách, od Kansas City Star po Beirut Daily Star . Rovněž po zveřejnění případů zneužívání iráckých zajatců ve věznici Abú Ghrajb vyvinuly postoje organizace Amnesty International a Mezinárodního výboru Červeného kříže tlak na Bushovu administrativu doma i v zahraničí.

Jak naznačují tyto příklady, současnou informační éru charakterizuje stále rostoucí role nevládních organizací (NGO) na mezinárodní scéně. Nejde o zcela nový jev, ale moderní komunikační prostředky vedly k jeho dramatickému rozšíření: počet NGO se pouze během devadesátých let skokově zvýšil z 6 000 na přibližně 26 000. Čísla samotná navíc nevytvářejí úplný obrázek, poněvadž zahrnují pouze oficiálně ustavené organizace.

Mnohé NGO se vydávají za jakési „globální svědomí", které zastupuje zájmy široké veřejnosti nad rámec jednotlivých států. Zároveň vytvářejí nové normy tím, že vyvíjejí jednak přímý tlak na vlády a na firmy, aby změnily svou strategii, a současně i tlak nepřímý tím, že mění veřejné vnímání způsobu, jakým by si vlády a firmy měly počínat. NGO nedisponují žádnou donucovací „tvrdou" silou, ale často mají značnou sílu „měkkou" - schopnost dosáhnout žádaných výsledků spíše prostřednictvím lákání nežli donucování. A protože tím přitahují četné stoupence, musí je brát vlády v úvahu jako své spojence i protivníky.

Ještě před několika desítkami let byly nejtypičtějším příkladem mezinárodních institucí velké organizace, jako jsou nadnárodní společnosti nebo římskokatolická církev. Takové instituce jsou důležité i nadále, ale snížení nákladů na komunikaci v internetové éře otevřelo pole působnosti volně strukturovaným síťovým organizacím s malým počtem pracovníků v sídle, a dokonce i jednotlivcům. Tyto flexibilní skupiny působí velmi efektivně zejména při pronikání do jednotlivých států bez ohledu na hranice. A jelikož jsou často jejich členy občané s prestižním postavením v domácí politice několika zemí, mohou poutat pozornost médií i vlád na své otázky a vytvářet nové nadnárodní politické koalice.

Hrubým způsobem, jak změřit rostoucí vliv mezinárodních organizací, je spočítat, kolikrát o nich padla zmínka v hlavních sdělovacích prostředcích. Samotné užití výrazu „nevládní organizace" nebo „NGO" se od roku 1992 zvýšilo sedmnáctkrát. Kromě organizace Human Rights Watch zaznamenaly exponenciální nárůst počtu zmínek v hlavních sdělovacích prostředcích také další NGO, jako jsou Transparency International, Oxfam nebo Lékaři bez hranic. Podle tohoto měřítka se největší NGO staly zavedenými hráči v bitvě o pozornost vlivných editorů.

Za těchto okolností nemohou vlády nadále udržovat bariéry informačních toků, které v minulosti chránily oficiální činitele před kritickým pohledem zvenčí. Dokonce i na velké země disponující tvrdou silou, jako jsou Spojené státy, mají názory NGO určitý dopad. Nevládní organizace sehrály klíčovou roli při krachu summitu Světové obchodní organizace v roce 1999, při schválení úmluvy o nášlapných minách nebo při ratifikaci rámcové konvence o kontrole tabáku v květnu 2003.

USA měly například ke konvenci o kontrole tabáku zpočátku značné výhrady, ale ve světle mezinárodní kritiky je nakonec stáhly. Úmluva o nášlapných minách zase vznikla i přes odpor nejsilnější byrokracie (Pentagonu) uvnitř největší vojenské mocnosti na světě.

Rovněž nadnárodní společnosti jsou častým terčem kampaní NGO, které „jmenují a očerňují" firmy vyplácející nízké mzdy v chudých zemích. Tyto kampaně v některých případech slaví úspěch, protože představují věrohodnou hrozbu, že se jim podaří poškodit hodnotu určité globální obchodní značky.

Například firma Royal Dutch Shell v roce 2003 oznámila, že nebude provádět vrty na žádném z míst, které UNESCO označilo za součást světového dědictví. Rozhodnutí přišlo dva roky poté, co společnost ustoupila tlaku ekologů a zrušila plánované vrty na lokalitě označené za součást světového dědictví v Bangladéši. Nadnárodní farmaceutické společnosti zase díky očerňovacím kampaním ze strany NGO upustily v roce 2002 v Jihoafrické republice od žalob kvůli porušování patentových práv na léky určené pro boj s AIDS. Podobné očerňovací kampaně ovlivnily podobu investic a personální politiky firem Mattel, Nike a celé řady dalších.

Jednotlivé NGO se značně liší co do organizace, rozpočtů, zodpovědnosti i ručení za přesnost svých tvrzení. Je jistě nadsázkou, když aktivisté označují podobná hnutí za „další světovou supervelmoc", avšak vlády států je na vlastní nebezpečí ignorují.

Některé z nich mají takovou reputaci a kredit, že díky nim disponují ohromnou měkkou silou doma i v zahraničí. Jiné sice postrádají důvěryhodnost u umírněných občanů, ale dokážou zmobilizovat demonstrace, kterým vlády musí věnovat pozornost. NGO a organizace se síťovou strukturou zkrátka disponují prostředky a neváhají je použít, ať už k lepšímu, či k horšímu.

Činí NGO světovou politiku demokratičtější? V tradičním slova smyslu nikoliv. Většinou jde o elitářské organizace s úzkou členskou základnou. Některé se chovají nezodpovědně a málo spolehlivě. I tak ovšem pluralizují světovou politiku tím, že poutají pozornost k otázkám, které by vlády raději nechaly bez povšimnutí, a že působí jako nátlakové skupiny bez ohledu na hranice států. V tomto smyslu se chovají jako protilátky vůči tradiční vládní byrokracii.

Hlavními hráči ve světové politice zůstávají vlády, ale o jeviště se dnes musí dělit s mnoha dalšími uchazeči o pozornost publika. Nevládní herci mění světovou politiku. Po skandálu kolem Abú Ghrajbu to musí vzít v úvahu i americký ministr obrany Donald Rumsfeld.