Strašlivé bombové útoky na šíitské svatyně ve městě Karbalá nezmění ani nezastřou významnou novou skutečnost života na Blízkém východě. Poté, co se usadil prach války v Iráku, totiž začíná být zřejmé, že jsou to právě šíité, kteří se z této války vynořili jako nečekaní vítězové a nyní mžourají na slunci. Vlády, jež šíity po celá desetiletí utlačovaly, to možná stále popírají, avšak teroristé, kteří bomby nastražili, nikoliv. Stejně jako samotní šíité si i oni uvědomují, že šíitští muslimové po celém Perském zálivu získávají značnou politickou moc a probouzejí se ke schopnosti se organizovat a k daru, který jim doslova leží pod nohama: k ropě.

Po letech útlaku z rukou Saddáma Husajna nyní iráčtí šíité zakoušejí svobodu - a podněcují své náboženské protějšky po celém Perském zálivu k větší rozhodnosti. Kromě toho si začali uvědomovat, že díky geografické hříčce osudu se významná světová naleziště ropy nacházejí právě v oblastech, kde šíité tvoří většinu - v Íránu, ve východní provincii Saúdské Arábie, v Bahrajnu a v jižním Iráku. Vítejte v novém společenství „Ropastán".

Nově nalezená moc šíitských muslimů v tomto nestabilním regionu představuje velký problém jak pro stará sunnitská vládnoucí zřízení - mimo Írán -, tak pro Spojené státy. Léta šíitské podřízenosti jsou u konce.

Co tedy mají šíité v plánu? Co je jim inspirací? Budou jim vládnout vousatí muži v turbanu a zahalené ženy, nebo se dočkáme obleků a vysokých podpatků? A pokud chtějí demokracii, uzná ji někdo jako takovou?

Na radarových obrazovkách Západu se šíité poprvé objevili až v roce 1979, kdy se v Íránu dostali do čela násilné revoluce, při níž byly povražděny tisíce lidí a šáh se ocitl na smetišti dějin. V západních očích se tak stali nepřátelskou a militantní tváří islámu, která usiluje o vývoz násilí.

Jejich sunnitské protějšky včetně nejfundamentalističtějších saúdskoarabských wahhábovců působily ve srovnání s nimi krotce. Teroristické útoky na Ameriku z 11. září 2001 však tuto představu navždy revidovaly.

Všichni únosci byli sunnité. Jejich talibanští hostitelé a podporovatelé byli rovněž sunnity, stejně jako jsou jimi všichni zajatci na americké vojenské základně a dnešním vězení v zátoce Guantánamo na Kubě. Sunnitští muslimové dominovali Saddámovu baasistickému režimu - a takzvaný „sunnitský trojúhelník" v centrálním Iráku je dějištěm nejlítějších nepřátelských akcí proti Spojenými státy vedené okupaci a jejím místním stoupencům. V rozmezí několika málo měsíců vystřídali sunnitští muslimové šíity v roli největšího ohrožení Západu a mezinárodní bezpečnosti.

Šíitské menšiny prohlašují, že demokracii vítají. Menšiny - zvláště ty, jež v dějinách zažily porobu - to však tvrdí vždy (alespoň po nějaký čas), neboť jim to umožňuje prosazovat náboženskou svobodu a vyjadřovat svou kulturní identitu.

V Saúdské Arábii stojí šíité v čele lidí vítajících demokratické změny a účast občanů na rozhodování. Ačkoliv celkově tvoří 20% saúdské populace, ve východním regionu bohatém na ropu představují 75% obyvatelstva.

Saúdskoarabští šíité jsou obětí diskriminace v povolání: v armádě, na vysokých vládních postech, v diplomatickém sboru a nejpříznačněji také v ropném průmyslu, kde od osmdesátých let nemohou pracovat. Toto systematické vyřazování šíitů podporuje wahhábovský náboženský establishment a legitimizují je četné fatvy , které šíity označují za kacíře.

V Bahrajnu tvoří šíité 75% obyvatelstva a jsou horlivými zastánci reforem zavedených králem Hamadem Chalífou. Dali přednost politické nadvládě sunnitské menšiny, než aby se spojovali s íránskou formou vládnutí. Nová generace bahrajnských šíitů je však radikálnější a její názory stále více nacházejí odezvu u šíitských protějšků v Saúdské Arábii.

Byla to právě hrozba šíitské militantnosti exportované z Íránu, která v roce 1981 vedla vedoucí představitele v regionu k vytvoření Rady pro spolupráci v Perském zálivu a ke snaze o sjednocení sil. Tento krok však byl nedostatečný a přišel příliš pozdě. Ještě v tomtéž roce došlo v Bahrajnu k pokusu o státní převrat, jemuž těsně předcházelo šíitské povstání v Saúdské Arábii o rok dříve.

Dnes již Írán nevyváží revoluci. Jeho experiment s islámskou formou demokracie je nyní převážně vnitřní záležitostí. Žádný z iráckých ajatolláhů, kteří byli kdysi v íránském exilu, každopádně nejeví sklony k přejímání íránského modelu.

Šíité v Iráku byli až dosud poměrně tiší; přihlíželi procesu „debaasifikace" a čekali na příležitost. Od dopadení Saddáma Husajna se však chovají stále asertivněji. Právě na naléhání šíitů musí USA ustavičně přepisovat svůj projekt budoucího uspořádání Iráku.

Po několika desetiletích, kdy byli v regionu na straně poražených, mají dnes šíité šanci nastolit zpět rovnováhu, vyrovnat staré účty - a kontrolovat bohatství Ropastánu. Nepodaří se jim to však bez boje - jak dokládají ohavné bombové útoky ve městě Karbalá.