Většina lidí sledujících vzestup asijských mocností se zaměřuje na Čínu a Indii. Často zapomínají, že japonská ekonomika, v dolarech pětibilionová, je druhá největší na světě – větší než Čína a Indie dohromady –, přičemž příjem na hlavu je desetkrát vyšší než v Číně. Japonsko navíc vynakládá 40 miliard USD ročně na obranu a má jedny z pěti nejschopnějších ozbrojených sil na světě. Čínská ekonomika sice roste rychleji a v celkové velikosti zřejmě japonské hospodářství během jedné či dvou dekád předstihne, ale každá seriózní analýza moci ve východní Asii musí Japonsko zahrnovat jako významný faktor.
Japonsko sehrálo ve světových dějinách jedinečnou úlohu. Bylo první asijskou zemí, která se střetla se silami globalizace, zkrotila je a přiměla je sloužit jí k dosahování jejích zájmů.
Japonsko navíc samo sebe dvakrát zásadně přetvořilo. Během restaurace Meidži v devatenáctém století Japonsko pročesalo svět při hledání myšlenek a technologií, které mu v rusko-japonské válce roku 1904 umožnily evropskou velmoc porazit. Ve 30. letech 20. století se Japonsko bohužel odklonilo k militaristickému imperialismu, což nakonec v roce 1945 vedlo až k jeho kapitulaci a okupaci.
V období po druhé světové válce však Japonsko opět využilo sil globalizace, aby se přetavilo v hospodářskou supervelmoc, jíž začal závidět celý svět. Jak dokládá Kenneth Pyle ve své zajímavé nové knize Japan Rising (Japonsko na vzestupu), tyto proměny byly reakcemi na vnější posuny ve světové politice. Vzhledem k růstu čínské moci tak jednou z největších otázek tohoto století bude reakce Japonska.
Japonci v současnosti debatují o své úloze v globální politice. Ministerský předseda Šinzó Abe si osvojil nacionalističtější postoj než většina jeho předchůdců a jeho Liberálně demokratická strana je odhodlána přehodnotit ústavní článek 9, který japonské ozbrojené složky omezuje na sebeobranu. Veřejné mínění je v této věci rozštěpené a průzkumy se liší podle toho, jak jsou kladeny otázky. Nicméně většina znalých analytiků je přesvědčena, že ústava bude v nadcházející dekádě pozměněna.
Přestože Abe moudře navštívil Čínu a urovnal vztahy zčeřené jeho předchůdcem Džuničiró Koizumim, jenž opakovaně navštívil svatyni Jasukuni (kde je pohřbeno 14 válečných zločinců třídy A ze druhé světové války), mnozí lidé si nejsou jisti jeho dlouhodobou vizí. Známý japonský intelektuál mi při mé nedávné návštěvě Tokia řekl: „Jsem schopen akceptovat revizi ústavy v delším časovém horizontu, ale ne dokud je Abe předsedou vlády.“
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Významný list Asahi šimbun , známý svou levicovou/liberální orientací, nabídl v sérii 21 editorialů alternativní vizi Japonska jedenadvacátého století. Asahi odmítl myšlenku úpravy článku 9 a místo toho navrhl, aby roli Sebeobranných sil právně ošetřil japonský sněm. Úvodníky přijaly úmluvu se Spojenými státy, která slouží jako základ japonské bezpečnosti, ale odmítly myšlenku, že Japonsko má právo na kolektivní sebeobranu.
Je zajímavé, že jedním z důvodů jmenovaných na podporu zachování článku 9, bylo to, že by Japonsko dokázalo lépe odolávat americkým tlakům na vstup do vojenských „koalicí ochotných“ daleko od japonských břehů. Asahi vyjádřil obavu z precedentu vzniklého, když Koizumi vyslal japonské Sebeobranné síly do Iráku, byť jen v nebojové úloze, aby se zavděčil prezidentu USA Georgi W. Bushovi. Konzervativní hlasy argumentují přesně naopak – že zrušení článku 9 je důležité právě z těchto důvodů.
Alternativní vizí, již Asahi nabídl, byl rozvoj Japonska ve světovou mocnost v roli poskytovatele a koordinátora světových veřejných statků, z nichž národy mohou čerpat prospěch a nikdo nemůže být vylučován, například svobody moří nebo stabilní mezinárodní měnové soustavy. Tímto způsobem by Japonsko uniklo pověsti izolované země, vyhnulo by se chybám své vojenské historie, zlepšilo by vztahy s asijskými sousedy, již si stále pamatují 30. léta 20. století, a posílilo by svou „měkkou moc“ čili moc přitažlivosti.
Konkrétně Asahi vybídl, aby Japonsko stavělo na svém dřívějším úspěšném novátorství v oblasti úspor energií z doby ropných šoků 70. let a ujalo se tak vedení v řešení globální změny klimatu. Zajímavou shodou náhod se Abe krátce po otištění úvodníku v Asahi zavázal, že Japonsko do roku 2050 sníží emise skleníkových plynů na polovinu a že pomůže rozvojovým zemím zapojit se do nového režimu ochrany klimatu po Kjótském protokolu.
Tato liberální vize rovněž zahrnuje významnou úlohu Japonska ve stabilizaci globalizace podporou mezinárodního obchodu a měnových institucí, zmírňování chudoby navýšením zahraniční rozvojové pomoci, zejména ve prospěch Afriky, pomoc s rozvojem nástrojů k prevenci a zvládání konfliktů, jako je Komise pro budování míru Organizace spojených národů, a účast v mírových operacích OSN.
Co se týče vzestupu obřího japonského souseda, liberální vize naléhá na trpělivost a houževnatost při povzbuzování Číny k posunu směrem k větší transparentnosti, právnímu řádu a demokratizaci a dále na dodržování mezinárodních pravidel, jimiž se řídí světový řád. Vedle zachovávání spojenectví s Amerikou „musí Japonsko vždy pamatovat na strategický význam stabilizace svého vztahu s Čínou“. Poskytnutím pomoci Číně v oblastech energetických a ekologických otázek se snad „mohou začít hojit jizvy, jež jsou pozůstatkem války s Japonskem“.
Japonsko začalo být ochotnější používat svou moc a lépe si uvědomuje změny ve vnější rovnováze moci. Je na vzestupu, ale jakém? Jak mi pověděl jeden japonský liberál: „Tohle je naše třetí reakce na globalizaci. Čím můžeme přispět tentokrát?“
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Tech companies know that if there is an open, democratic debate about data security, consumers’ concerns about digital safeguards will win out. And while the industry's lobbyists tried to ensure that no such debate could ever occur, one of their more cynical moves has now been exposed and thwarted.
details how the industry tried to slip extraordinary protections against regulation into US trade agreements.
If we measure a failed state by the cracks in the edifice of its power, reflected in brewing ideological civil wars, deadlocked assemblies, and increasingly insecure public spaces, we must recognize that the United States is not so unlike Haiti. Both have given rise to violent gangs with political ambitions.
warns that rich Western democracies are not immune to politically motivated gang violence.
Většina lidí sledujících vzestup asijských mocností se zaměřuje na Čínu a Indii. Často zapomínají, že japonská ekonomika, v dolarech pětibilionová, je druhá největší na světě – větší než Čína a Indie dohromady –, přičemž příjem na hlavu je desetkrát vyšší než v Číně. Japonsko navíc vynakládá 40 miliard USD ročně na obranu a má jedny z pěti nejschopnějších ozbrojených sil na světě. Čínská ekonomika sice roste rychleji a v celkové velikosti zřejmě japonské hospodářství během jedné či dvou dekád předstihne, ale každá seriózní analýza moci ve východní Asii musí Japonsko zahrnovat jako významný faktor.
Japonsko sehrálo ve světových dějinách jedinečnou úlohu. Bylo první asijskou zemí, která se střetla se silami globalizace, zkrotila je a přiměla je sloužit jí k dosahování jejích zájmů.
Japonsko navíc samo sebe dvakrát zásadně přetvořilo. Během restaurace Meidži v devatenáctém století Japonsko pročesalo svět při hledání myšlenek a technologií, které mu v rusko-japonské válce roku 1904 umožnily evropskou velmoc porazit. Ve 30. letech 20. století se Japonsko bohužel odklonilo k militaristickému imperialismu, což nakonec v roce 1945 vedlo až k jeho kapitulaci a okupaci.
V období po druhé světové válce však Japonsko opět využilo sil globalizace, aby se přetavilo v hospodářskou supervelmoc, jíž začal závidět celý svět. Jak dokládá Kenneth Pyle ve své zajímavé nové knize Japan Rising (Japonsko na vzestupu), tyto proměny byly reakcemi na vnější posuny ve světové politice. Vzhledem k růstu čínské moci tak jednou z největších otázek tohoto století bude reakce Japonska.
Japonci v současnosti debatují o své úloze v globální politice. Ministerský předseda Šinzó Abe si osvojil nacionalističtější postoj než většina jeho předchůdců a jeho Liberálně demokratická strana je odhodlána přehodnotit ústavní článek 9, který japonské ozbrojené složky omezuje na sebeobranu. Veřejné mínění je v této věci rozštěpené a průzkumy se liší podle toho, jak jsou kladeny otázky. Nicméně většina znalých analytiků je přesvědčena, že ústava bude v nadcházející dekádě pozměněna.
Přestože Abe moudře navštívil Čínu a urovnal vztahy zčeřené jeho předchůdcem Džuničiró Koizumim, jenž opakovaně navštívil svatyni Jasukuni (kde je pohřbeno 14 válečných zločinců třídy A ze druhé světové války), mnozí lidé si nejsou jisti jeho dlouhodobou vizí. Známý japonský intelektuál mi při mé nedávné návštěvě Tokia řekl: „Jsem schopen akceptovat revizi ústavy v delším časovém horizontu, ale ne dokud je Abe předsedou vlády.“
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Významný list Asahi šimbun , známý svou levicovou/liberální orientací, nabídl v sérii 21 editorialů alternativní vizi Japonska jedenadvacátého století. Asahi odmítl myšlenku úpravy článku 9 a místo toho navrhl, aby roli Sebeobranných sil právně ošetřil japonský sněm. Úvodníky přijaly úmluvu se Spojenými státy, která slouží jako základ japonské bezpečnosti, ale odmítly myšlenku, že Japonsko má právo na kolektivní sebeobranu.
Je zajímavé, že jedním z důvodů jmenovaných na podporu zachování článku 9, bylo to, že by Japonsko dokázalo lépe odolávat americkým tlakům na vstup do vojenských „koalicí ochotných“ daleko od japonských břehů. Asahi vyjádřil obavu z precedentu vzniklého, když Koizumi vyslal japonské Sebeobranné síly do Iráku, byť jen v nebojové úloze, aby se zavděčil prezidentu USA Georgi W. Bushovi. Konzervativní hlasy argumentují přesně naopak – že zrušení článku 9 je důležité právě z těchto důvodů.
Alternativní vizí, již Asahi nabídl, byl rozvoj Japonska ve světovou mocnost v roli poskytovatele a koordinátora světových veřejných statků, z nichž národy mohou čerpat prospěch a nikdo nemůže být vylučován, například svobody moří nebo stabilní mezinárodní měnové soustavy. Tímto způsobem by Japonsko uniklo pověsti izolované země, vyhnulo by se chybám své vojenské historie, zlepšilo by vztahy s asijskými sousedy, již si stále pamatují 30. léta 20. století, a posílilo by svou „měkkou moc“ čili moc přitažlivosti.
Konkrétně Asahi vybídl, aby Japonsko stavělo na svém dřívějším úspěšném novátorství v oblasti úspor energií z doby ropných šoků 70. let a ujalo se tak vedení v řešení globální změny klimatu. Zajímavou shodou náhod se Abe krátce po otištění úvodníku v Asahi zavázal, že Japonsko do roku 2050 sníží emise skleníkových plynů na polovinu a že pomůže rozvojovým zemím zapojit se do nového režimu ochrany klimatu po Kjótském protokolu.
Tato liberální vize rovněž zahrnuje významnou úlohu Japonska ve stabilizaci globalizace podporou mezinárodního obchodu a měnových institucí, zmírňování chudoby navýšením zahraniční rozvojové pomoci, zejména ve prospěch Afriky, pomoc s rozvojem nástrojů k prevenci a zvládání konfliktů, jako je Komise pro budování míru Organizace spojených národů, a účast v mírových operacích OSN.
Co se týče vzestupu obřího japonského souseda, liberální vize naléhá na trpělivost a houževnatost při povzbuzování Číny k posunu směrem k větší transparentnosti, právnímu řádu a demokratizaci a dále na dodržování mezinárodních pravidel, jimiž se řídí světový řád. Vedle zachovávání spojenectví s Amerikou „musí Japonsko vždy pamatovat na strategický význam stabilizace svého vztahu s Čínou“. Poskytnutím pomoci Číně v oblastech energetických a ekologických otázek se snad „mohou začít hojit jizvy, jež jsou pozůstatkem války s Japonskem“.
Japonsko začalo být ochotnější používat svou moc a lépe si uvědomuje změny ve vnější rovnováze moci. Je na vzestupu, ale jakém? Jak mi pověděl jeden japonský liberál: „Tohle je naše třetí reakce na globalizaci. Čím můžeme přispět tentokrát?“