Meritokracie: to slovo vůbec nezní špatně. Označuje vládu těch, kdo mají určité zásluhy. Za tyto zásluhy se obvykle považují akademické úspěchy, kombinace talentu a vzdělání. Ty se poměřují akademickými tituly, které se opět po zásluze klasifikují: v Británii na A, B, C, D či First, Upper Second, Lower Second, Third.

Kdo by nechtěl žít v meritokracii? Je rozhodně lepší než plutokracie, v níž o postavení rozhoduje bohatství, či gerontokracie, kde člověka na vrchol dovede věk, ba i než aristokracie, v níž rozhodují zděděné tituly a jmění.

Takže meritokracie se zdá nejvhodnější, alespoň na první pohled. Při bližším pohledu ale věci nejsou tak snadné.

Pro mnohé je ztělesněním meritokracie už dlouho Francie. Většinu vysoce postavených lidí nejen ve státní správě a soudnictví, ale i v politice, obchodu a akademické obci tvořili absolventi slavných grandes écoles . Mnozí pak prošli přísnou výukou, aby se stali inspecteurs de finance , vysokými státními úředníky.

Přesto dnes část populace francouzské elity čím dál větší měrou podezírá, ba očerňuje. Je nesporné, že francouzští předáci nejsou imunní vůči korupci. Nesnadný vztah peněz a politiky v posledních letech vyústil v několik ostře sledovaných skandálů. Není už vůbec jasné, že francouzští velice vzdělaní vůdci dokáží záležitosti státu řídit účinněji a čestněji než ostatní.

Japonská meritokraticky vybíraná byrokracie čelí víceméně téže veřejné potupě. Úřednictvo samotné je často obviňováno ze zkostnatělosti a trvající stagnace země.

Britská vláda, která má nakročeno do třetího období v úřadu, se už víc než jednou vyjádřila, že by zemi ráda viděla „meritokratickou“. Obzvlášť nedočkavě tímto směrem touží jít ministr Gordon Brown, právoplatný dědic Tonyho Blaira. A přece to byl britský sociolog (a politik Labour Party) Michael Young, kdo před čtyřiceti lety napsal hojně debatovanou knihu nazvanou Vzestup meritokracie . Nebyla líčením cesty do země zaslíbené, nýbrž dystopickou vizí bezmála orwellovských rozměrů. Meritokracie byla Youngovým „1984“.

Dvě zásadní otázky, které Young nadnesl, jsou aktuální i dnes. Zaprvé, jestliže vstupenkou do pozice moci a prestiže je akademický úspěch, co ostatní? Co ti, kdo to na univerzitu nedotáhnou? Jak těchto zbylých 50% pochodí v meritokratickém světě?

Jsou omezeni, ba odsouzeni, jak tvrdí Young, do zaměstnání nižší úrovně, bez naděje, že se vypracují k věhlasu nebo alespoň do pohodlné zodpovědné pozice. Podle Younga ti, kdo mají alespoň nějaké nadání, budou tvořit „pionýrské sbory“ složené z instalatérů, zedníků a dalších kvalifikovaných dělníků. Kdo nedosáhne ani tohoto stupně, zůstane součástí „služebných sborů“ nekvalifikovaných pracovníků.

Youngův temný obrázek je děsivý svou podobností s dnešním světem. Novou nejnižší třídou je odvrácená strana meritokratických elit. Zejména imigrantům se nedostává rovnosti příležitostí, již slovo „zásluhy“ naznačuje.

Vskutku, meritokracie se v dnešní době jeví jako pouhá odrůda nerovnosti, jež charakterizuje všechny společnosti. Ve skutečnosti může jít o obzvlášť krutou formu nerovnosti, neboť ti, kdo neuspějí, nemohou namítat, že jim nepřálo štěstí ani že jejich růstu bránili ti, kdo byli u moci. Místo toho jsou nuceni věc uzavřít s tím, že osobně propadli a nemůže je spasit ani sebevětší úsilí.

K tomu je třeba přidat další rys, jenž Young popsal: meritokracie znamená pouze to, že jiná vládnoucí skupina za sebou zavře brány, jakmile dosáhne svého postavení. Ti, kdo uspěli se „zásluhami“, chtějí teď i všechno ostatní – nejen moc a peníze, ale také možnost určovat, koho pustí k sobě a kdo zůstane mimo jejich řady.

Dříve či později, tvrdí Young, přestanou být meritokratické elity otevřené; postarají se o to, aby jejich děti měly větší šanci než potomci „pionýrských sborů“ či „služebných sborů“. Jako všechny elity v minulosti se pevně etablují – a využijí všech dostupných prostředků k tomu, aby to tak zůstalo.

Není třeba Youngovu argumentaci sledovat až ke konečné revoluci. Čeho je však třeba, je zdravý skepticismus vůči volání po meritokracii založené pouze na akademické úspěšnosti. Taková společnost není odpovědí na naše prosby o slušnost a poctivost, ba ani o rozumná a dobrá rozhodnutí.

Mnohem lepší je mít na paměti, že ve věci vůdcovství svou roli sehrávají mnohé vlastnosti, které s prvotřídním vzděláním nesouvisí. Co se institucí týče, neměli bychom dovolit, aby o tom, kdo se dostane na vrchol a kdo nikoliv, rozhodovalo jedno jediné kritérium. Rozmanitost je lepší zárukou otevřenosti než zásluhy a právě otevřenost je skutečnou známkou liberálního řádu.