Chystá se letos Francie vyměnit falšovanou revoluci z května 1968 za fingovanou kontrarevoluci, nebo Nicolas Sarkozy dostal od Francouzů mandát ke skutečné změně s cílem modernizovat jejich vlast? Proč Sarkozy vyšel z voleb vítězně jako francouzský prezident a jaké jsou pravděpodobné důsledky jeho výhry pro Francii, Evropu a pro svět?

Byť se někteří z těch, kdo jej volili, možná obávali, že co do osobnosti znamená „příliš mnoho“, Sarkozy zvítězil v prvé řadě proto, že mnohem více lidí bylo přesvědčeno, že Ségolène Royalová je prostě „příliš málo“ co do vážnosti vystupování – což byl dojem, který spíše potvrdila než rozptýlila jejich osobní debata. Royalové neúspěch nepřišel přes její elán a odhodlání proto, že je žena, nýbrž navzdory tomu.

V roce 1968, po deseti letech s Charlesem de Gaullem a vprostřed období silného růstu a plné zaměstnanosti, se Francouzi nudili. Dnes, po 12 letech s Jacquesem Chirakem a 14 letech s Françoisem Mitterrandem, s tempem růstu nižším než ve většině Evropy a mírou zadlužení i nezaměstnanosti vyšší než u většiny ostatních, se Francie obává úpadku a je zralá na reformu. Sarkozy pochopil lépe než kdokoli jiný právě to, že 39 let po květnu 1968 má Francie náladu na práci, ne na lásku.

Většina voličů, kteří se postavili za Sarkozyho, očekává jiný stát – stát, který bude mít větší schopnost zajišťovat fyzické bezpečí před násilím a menší schopnost komplikovat jim život v ekonomické a fiskální oblasti. Tato Francie podporuje Sarkozyho s nadšením; jiní jej považují za hořký, ale nezbytný medikament, jenž Francie potřebuje, aby se vyléčila ze své ochablosti.

Royalové varování v poslední chvíli, že Francie v důsledku Sarkozyho zvolení vybuchne, nebylo ani seriózní, ani důstojné. Francie ale je hluboce rozdělenou zemí, již je nesnadné reformovat. Není to Velká Británie v 70. letech, která skutečně neměla co ztratit, když s Margaret Thatcherovou vstupovala na nevlídnou cestu strukturální změny. Vzhledem k faktorům sahajícím od jedinečného životního stylu po stále efektivní veřejné služby, Francouzi vědí, že si jejich země nevede až tak špatně. Se směsí nerudnosti a dobrovolného podřízení se si teď však uvědomují, že musí čelit svým mezím.

Sarkozy má méně než šest měsíců na zavedení klíčových reforem, jichž je zapotřebí, chce-li Francie srovnat krok s evropskými růstovými premianty. Aby se mu to zdařilo, potřebuje parlamentní většinu, již by měl získat v nadcházejících volbách do zákonodárného sboru.

Sarkozy však především potřebuje, aby se Francouzi sami k sobě stavěli soudržně. Aby toho dosáhl, musí sjednotit pozitivní síly, jež jej vynesly k moci, aniž by rozvášnil negativní síly, které se spojují, aby bránily změně.

Ba právě to je Sarkozyho největší výzva. Své pedagogické nadání projevil už během kampaně. Přísnost ale musí doplňovat přesvědčivý smysl pro respekt ke všem, kdo jej nevolili, zejména v přistěhovalecké komunitě. Aby zvítězil, těžil ze strachu značné části voličů; aby uspěl, musí probouzet naději.

Pro Evropu Sarkozyho zvolení není špatným znamením. Byť se problémy Evropské unie nevyřeší tím, že Francie má nového prezidenta, Sarkozyho vize zjednodušené Ústavní smlouvy, která by nahradila návrh, jenž francouzští a nizozemští voliči v roce 2005 odmítli, je realističtější než Royalové výzva k novému referendu.

Před několika týdny Sarkozy udělal narážku na to, že by Evropu mohl vést klub šesti. Polsko se ovšem ze skupiny politicky významných zemí samo vyřadilo a lídři v Itálii a Španělsku otevřeně podporovali Royalovou. V Británii co nevidět Tonyho Blaira vystřídá zdánlivě euroskeptický Gordon Brown. Vůdčí roli si tedy udrží francouzsko-německá aliance, i kdyby jen setrvačně.

Samozřejmě, Sarkozy a německá kancléřka Angela Merkelová nezopakují zvláštní spojenectví Helmuta Schmidta a Valéryho Giscarda d’Estaing ani Françoise Mitterranda a Helmuta Kohla. Budoucnost Evropy však bude znovu do velké míry záviset na vládách v Berlíně a Paříži.

Naproti tomu na svět za hranicemi Evropy nebude mít Sarkozyho vítězství velký vliv. Zatímco Chirac měl vřelý zájem o světové dění, Sarkozy se přinejmenším zpočátku – neobjeví-li se významná mezinárodní krize – bude zaměřovat na vnitřní záležitosti, a to jak kvůli své inklinaci, tak z politického kalkulu. I v transatlantických vztazích bude změna spíše otázkou stylu než obsahu.

Přesto už v případě Turecka bylo Sarkozyho mezinárodní vliv cítit. Spojení jeho jasného odporu vůči přijetí Turecka do EU a nejistota ohledně jádra agendy islamistické strany u moci přispělo, alespoň zčásti, k současné turecké krizi. Proč by se soupeřící síly v Turecku měly chovat zdrženlivě, když už neexistují umírňující vyhlídky na členství v EU?

Francie má jedinečnou příležitost přizpůsobit se nezbytnosti reformy. Francouzi projevili vyspělost. Sarkozy ovšem ve své snaze dokázat, že je skutečně schopen zemi změnit a smířit Francouze se sebou samotnými a s postavením Francie v globalizovaném světě, musí jednat zodpovědně.