Zapřísáhlí neoliberálové jako já, kteří se na počátku 90. let zasazovali o úplné otevření kapitálových toků, chovali jistou vizi. Avšak budoucnost, v niž jsme doufali, se nedostavila.

Uvědomovali jsme si, jak nesmírně je světový systém relativních cen vychýlený v neprospěch chudých: jak levné byly výrobky, které vyváželi, a jak drahé byly kapitálové statky, jež museli dovážet, aby se industrializovali a rozvíjeli.

"Proč neuvolnit kapitálové toky a nepovzbudit tak rozsáhlé půjčování chudým ze strany bohatých?" ptali jsme se. Rozsáhlé půjčky by mohly o generaci zkrátit dobu, již ekonomiky chudých potřebují, aby se přiblížili struktuře průmyslu a životní úrovni bohatých zemí.

Rozsáhlé zadlužování a úvěrování bezesporu sehrálo klíčovou roli na konci 19. století. Kanada, západ Spojených států, Austrálie, Nový Zéland, Chile, Argentina a Jižní Afrika: ve všech těchto oblastech došlo před stoletím k rozvoji díky importovanému kapitálu.

Tentokrát ale všechno dopadlo jinak. Místo aby se kapitál přeléval od bohatých k chudým, došlo k pravému opaku: tekl od chudých k bohatým, přičemž největší proud směřoval do USA, jejichž míra přílivu kapitálu je v současnosti nejvyšší ze všech zemí - kdekoli na zemi a kdykoli v dějinách.

Co za tímto přílivem vězí? Jedním pramenem jsou centrální banky, jež usilují o udržení hodnoty své domácí měny na nízké úrovni, aby místní pracující získávali cenné zkušenosti při vývozu do bohatších částí světa.

Dalším pramenem jsou investoři, již se po rozličných zhrouceních nově vznikajících trhů v 90. letech obávali ztráty peněz, hi-tech nadšenci, kteří se hnali za zlatým pokladem, který jak se zdálo, sliboval americký technologický boom, a bohatí lidé ve třetím světě, již jsou přesvědčeni, že pro případ potřeby opustit zemi v luxusním letadle nebo v gumovém člunu je dobré mít účet u Deutsche Bank.

Všechny tyto prameny se podílely na přílivu peněz do USA, které tak mohly investovat víc, než dokázaly ušetřit. Americké hospodářství se stalo obrovským vysavačem pohlcujícím ve světě volné investiční prostředky.

Těm z nás, kdo stále chtějí být zapálenými zastánci mezinárodní mobility kapitálu, zůstávají tedy jen dva argumenty. Zaprvé, regulace kapitálu především vytváří ideální podmínky pro rozsáhlou korupci. Je-li kapitál regulován, lidé, kteří svůj kapitál touží přesunout za hranice, nemají možnost tak učinit - dokud si nenajdou úslužného úředníka. Účinné tržní hospodářství ale musí minimalizovat pobídky a příležitosti ke korupci, jinak se promění v něco horšího.

Zadruhé, příliv kapitálu do Ameriky možná byl a stále je oprávněný: snad je dnes na investicích do Ameriky něco mimořádně hodnotného. (Jsou-li ovšem investiční příležitosti tak skvělé, proč víc nešetří - soukromě i veřejně - sami Američané, aby jich využili?)

Roky 1960 a 1985 ohraničily období, kdy měl být rozvoj financován veřejnými institucemi, jako je Světová banka, protože kvůli neúspěchům trhů a nedůvěře vlád bylo pro chudé země těžké si půjčit soukromé peníze. Mezi lety 1985 a 2000 měl být rozvoj financován soukromým úvěrováním zemí, jež přijaly pro trhy příznivé a trhům odpovídající politiky, u nichž se očekávalo, že povedou k vysokým výnosům a svižnému růstu.

První období nebylo bezvýhradným úspěchem. Při pohledu na obrat přílivu kapitálu do USA nemohu tvrdit ani to, že by bezvýhradným úspěchem bylo druhé období. Je báječné, že mexičtí dělníci a podnikatelé získávají zkušenosti s výrobky na vývoz a že jsou natolik úspěšní, že s USA udržují obchodní přebytek. Rubem obchodního přebytku je ale odliv kapitálu. Mělo by kapitálově chudé Mexiko skutečně financovat další růst kapitálové intenzity amerického hospodářství?

Zapřísáhlý neoliberál jako já si nemůže přát víc než jen ty nejnepatrnější regulační mechanismy pro potlačování spekulativních kapitálových toků. Kapitálové trhy mohou rozdělit investice dosti nevhodně, ale vlády je se vší pravděpodobností rozdělí ještě hůř. Navíc je potřeba co nejvíc omezovat pobídky k podplácení úředníků.

Naděje na opakování zkušenosti konce 19. století se - prozatím - prokázala jako marná. Na rozdíl od tehdejšího rozkvětu liberalismu peníze z bohatých zemí světa dnes prostě nehodlají okrajovým ekonomikám zajistit neocenitelný dar rychlého a úspěšného rozvoje.