Před pětadvaceti lety ohromilo občany Polska zvolení jejich rodáka, krakovského kardinála Karola Wojtyly novým papežem. Někteří lidé byli zděšeni, jiní plakali radostí. Jak napsal jistý významný spisovatel, ,,toto je druhý křest Polska". Ani ve své euforii jsme však nečekali, jak zásadně nový papež změní nejen Polsko, ale i celý svět.

Papežova první návštěva rodné země krátce poté ukázala celému světu jeho sílu. Z hlavních varšavských ulic zmizela komunistická policie, a přesto se ulice staly vzorem spořádanosti. Po desetiletí trvajícím odstavení od moci náhle Poláci znovu získali možnost sebeurčení. Svým hlasitým prohlášením, že ,,bez nezávislého Polska na mapě nemůže být spravedlivé Evropy", papež fakticky smetl pokřivené poválečné uspořádání, které odsunulo Polsko do sovětské mocenské sféry.

V Osvětimi pak papež prohlásil: ,,Hovořím jménem všech lidí, jejichž práva jsou kdekoliv na světě přehlížena a porušována; hovořím, protože jsem vázán - my všichni jsme vázáni - pravdou." Na tomto místě, na této Golgotě novověku vyzval Poláky, kteří si ještě pamatovali, jak byli jejich nejdražší zplynováni v osvětimských krematoriích nebo jak zmrzli ve sklo v koncentračních táborech na Sibiři, k bratrství zasvěcenému boji proti nenávisti a pomstě, třeba i oprávněné.

Někteří lidé v papežovi spatřují člověka zodpovědného za náboženskou obrodu, jiní v něm vidí muže oddaného míru. Někteří v něm spatřují obhájce chudých, jiní kritika liberální teologie. Pro polský lid zůstane Jan Pavel II. - tím, že učinil otázku lidských práv ústředním tématem svého učení - navždy člověkem, který nám dal odvahu a naději a jenž obnovil naši historickou identitu.

Hlavním rysem prvního desetiletí papežova vládnutí byl každopádně jeho boj proti diktatuře - zejména proti diktatuře komunistické. Díky strategii, kterou papež pro katolickou církev zformuloval, a díky jeho schopnosti zmobilizovat pro tuto věc miliony věřících nemůže již nikdo zopakovat Stalinovu otázku: ,,Kolik divizí má papež?" Jan Pavel II. ukázal, že mravní síla je dostatečně mocnou zbraní, aby dokázala zrušit jaltské rozdělení světa.

Částečně snad i díky svému silnému antikomunistickému postoji dostávají polská církev i Jan Pavel II. často nálepku ,,konzervativních". Toto obvinění má přitom naznačovat, že se církev nedokáže dost dobře sžít s pluralitní demokracií.

Je zřejmé, že v boji proti komunismu byla polská církev skutečně konzervativní - a díkybohu za to! Byla konzervativní v absolutní věrnosti hodnotám evangelia, pravdivosti víry a své historické identitě. Pro systém oficiálního ateismu a legalizované prolhanosti byla církev živoucím obviněním.

Po pádu komunismu však před Janem Pavlem II. a jeho církví vyvstal jiný problém: jakým jazykem mohou být evangelické hodnoty formulovány ve světě, v němž není zlo vtěleno do určitého politického systému, nýbrž rozptýleno mezi jednotlivé duše? Jaké je papežovo sdělení pro postkomunistický svět, který pomáhal vytvořit?

Jan Pavel II. si bezpochyby udržuje odstup od liberálních ekonomických představ a liberálního státu, který často obviňuje z přílišné shovívavosti a mravního relativismu. V papežových prohlášeních se mnohdy objevuje kritika individualismu ve jménu společných hodnot.

Papež pokládá nedostatky liberalismu za mimořádně zhoubné zejména v postkomunistických zemích. Připadá mu, že tržní ekonomika i přes své praktické úspěchy často postrádá srdce a lidskou tvář. Trh podle něj upřednostňuje podnikatelského ducha před lidskou solidaritou.

Jan Pavel II. proto není zapáleným obhájcem moderní západní civilizace se svým odtržením se od světa hodnot a staví ji do protikladu k mravní citlivosti společností s čerstvými vzpomínkami na desetiletí trvající diktaturu. Podobně jako Alexandr Solženicyn má i papež sklon věřit, že to byl především odpor vůči totalitě, díky čemu se mohl člověk skutečně osvobodit a uchránit základní hodnoty civilizace.

Přiznám se, že já osobně nahlížím na dědictví komunismu s větší skepsí. Tlak totality sice zajisté zformoval výjimečné lidi, jako jsou Jan Pavel II. nebo Alexandr Solženicyn, tedy lidi, pro něž náboženská víra znamenala svobodu před prolhaností a osamělostí. Stejného účinku však tento tlak dosáhl také u Andreje Sacharova či Václava Havla, kteří své nejvyšší hodnoty bránili s odkazem na světský humanismus a používali jeho jazyka.

Pro většinu lidí ovšem nebyl život v totalitní diktatuře nikterak povznášející; spíše pro ně znamenal každodenní utápění se ve lžích, duchovní zpustlost a materiální zkaženost. Právě proto postkomunistické společnosti neprojevují žádnou noblesu či nezištnost, která by silně kontrastovala se Západem. Porážka komunismu zanechala v duších těchto společností obrovskou černou díru, jež je nyní vyplňována nacionalismem, náboženským fanatismem a konzumním způsobem života po vzoru Západu.

Základní intuice Jana Pavla II. je nicméně správná: postkomunistický svět - na Východě i na Západě - se nachází v duchovní krizi a papež chce tímto světem otřást, aby si uvědomil důležitost vyšších hodnot. Je zřejmé, že svými slovy i osobním příkladem papež tento svět rozvrací: svět by si totiž přál žít v hojnosti a pohodlí, zatímco papež nám připomíná, že musíme žít také v důstojnosti.

V konečném důsledku tak Jan Pavel II. nezapadá do žádné kategorie a často představuje jakési spojení protikladů: odmítání kompromisu s ekumeničností, houževnatost s vřelostí, intelektuální otevřenost se lpěním na teologické ortodoxnosti. Je konzervativcem milujícím svobodu a je ,,šiřitelem míru", který odsuzuje bezpráví, ale jenž nám připomíná, že milosrdenství je důležitější než spravedlnost. Tím sám o sobě ztělesňuje paradox křesťanství: neporušitelné a stálé principy jdou ruku v ruce s porozuměním a tolerancí.

Pětadvacet let poté, co Jan Pavel II. odjel z Polska do Říma, mu zůstáváme my Poláci vděčni, že nám pomohl znovu získat svobodu. Je dobré, že je Jan Pavel II. mezi námi. Svět, v němž se všechno mění, potřebuje ochránce toho, co zůstává stejné.