MEXICO CITY – Salvador se stal vůbec první latinskoamerickou zemí, kde někdejší politicko-vojenská organizace, která se snažila získat moc prostřednictvím zbraní, dosáhla svých cílů prostřednictvím hlasovacích uren. V pololegitimních volbách v Nikaragui v roce 1984 sice také zvítězila Sandinistická fronta národního osvobození, avšak ta se k moci dostala už o pět let dříve, když svrhla Somozovu diktaturu. A když byl v roce 2006 konečně znovuzvolen Daniel Ortega, byla už stará Sandinistická fronta z roku 1979 k nepoznání.

Salvadorská Národní osvobozenecká fronta Farabunda Martího (FMLN) vznikla v roce 1980 sloučením pěti povstaleckých skupin podporovaných Kubou a Nikaraguou. Do prezidentských voleb, které se konaly minulou neděli, nominovala reprezentativního a přitažlivého kandidáta Mauricia Funese, a přestože se jeho desetiprocentní náskok smrskl do volebního večera na pouhá dvě procenta, nakonec Funes bezkonkurenčně zvítězil.

Konzervativní strana ARENA, která v Salvadoru vládla od skončení desetileté občanské války v roce 1992, učinila pro odvrácení vítězství FMLN všechno možné a znovu se uchýlila k taktice osočování protivníka z komunistických choutek. Podle nemilosrdně negativní kampaně strany ARENA by vítězství levice přineslo do Salvadoru komunismus, Huga Cháveze a Castra.

Zastrašovací taktika však tentokrát nevyšla. Ostatní levicová politická hnutí a povstalecké skupiny v Latinské Americe si z toho očividně mohou vzít ponaučení. Socialistická strana v Chile, Dělnická strana v Brazílii, Široká fronta v Uruguayi, ba dokonce i Chávez ve Venezuele, PRD v Mexiku a FSLN v Nikaragui ukázali, že po letech čekání může levice vyhrávat v Latinské Americe volby.

Rozdíl mezi těmito vítěznými levičáky a salvadorskou FMLN vyjde najevo, jakmile staré charakteristiky FMLN coby ozbrojeného hnutí narazí na každodenní realitu vládnutí. Funes není povstalecký chasník, což však neplatí o jeho viceprezidentovi Salvadoru Sánchezovi Cerenovi i téměř celém vedení FMLN, které tvoří nereformovaní castrovští povstalečtí vůdci a kádry. FMLN neovládá Funes, nýbrž oni. Nejvíce proreformní, nejdemokratičtější, nejmodernější a nejgeniálnější předáci FMLN – Facundo Guardado, Joaquin Villalobos, Salvador Samayoa, Ana Guadalupe Martinezová a Ferman Cienfuegos – toto hnutí do jednoho opustili.

Druhým znepokojivým faktorem jsou vazby FMLN na Kubu a Venezuelu. Ještě před pouhým rokem musela každého, kdo navštívil sídlo FMLN v San Salvadoru, aby například udělal interview s jeho generálním tajemníkem Cerenem, zarazit ohromující přítomnost Cháveze: rudé košile, rudé barety, fotografie tohoto venezuelského caudilla, citace z jeho učení a úvah.

Chávez FMLN pomohl, když poskytl starostům tohoto hnutí v mnoha koutech země bezplatnou nebo levnou ropu, a pravděpodobně (i když se to neprokázalo) také převedl do volební pokladny hnutí finanční prostředky, byť možná jen v malém objemu. Rovněž kubánská přítomnost zůstává silná, ačkoliv po nedávných politických čistkách vyvolaných Raúlem Castrem lze jen těžko poznat, kdo přesně pro koho pracuje. Ramiro Abreu, který měl v 80. a 90. letech Salvador „na starosti“ na kubánském ministerstvu pro Ameriku, je i nadále aktivní, i když se dnes angažuje spíše jako podnikatel a vysoce postavený státník než jako kubánský operativec.

Vliv Kuby na staré vedení FMLN tak zůstává nedotčený. Kubánské a venezuelské angažmá v politických stranách například v Mexiku nebo Brazílii je sice také nesporné, avšak nemusí hrát nutně významnou roli. Jde o velké země s obrovskými ekonomikami, kde spiklenectví a rozdělování drobných požitků a laskavostí není účinné. V Salvadoru stejně jako v Nikaragui, Bolívii a Ekvádoru však panuje jiná situace.

Třetím faktorem, který je třeba zohlednit při analýze, jaký typ vládnutí může FMLN přinést, je hospodářská krize deptající momentálně Latinskou Ameriku. Prozatím nelze s určitostí říci, zda recese vyprovokuje radikalizaci levice v regionu, což, jak se zdá, prosazuje Chávez, nebo zda vyvolá umírněnost způsobenou odevzdaností – tedy odložení revolučních cílů kvůli nepříznivým ekonomickým podmínkám. Brzy se to dozvíme.

Ze všeho nejdůležitějším důsledkem vítězství FMLN však může být jeho vliv na zbytek střední Ameriky a Mexiko. Honduraský prezident Manuel Zelaya se spíše z pohodlnosti a demagogie než z vlastního přesvědčení přesunul na Chávezovu oběžnou dráhu; prezident Nikaragui Ortega se na ní pohyboval vždy, stejně jako lidé blízcí guatemalskému prezidentovi Álvaru Colómovi. Přidáme-li na tento seznam i Salvador, zůstanou na jihu mimo levicový trend pouze Kostarika a Panama, přičemž Mexiko na severu bude stále osamocenější.

Středoamerické státy samozřejmě nemají na Mexiko příliš velký vliv – když už, tak to platí obráceně. Mexická levice, která už sice není tak slabá jako po porážce v roce 2006, však vždy potřebovala zahraniční vzory. S Chávezem, bolivijským prezidentem Evo Moralesem, Kubou, sandinisty a nyní i s FMLN sympatizuje daleko více než s umírněnou levicí zvolenou v Chile, Brazílii, Uruguayi a Peru. Funesovo vítězství si bude vykládat jako další zářez na pažbě „lidové“ pušky a další vous vyškubnutý z bradky strýčka Sama. Zlehčovat historický úspěch FMLN na pouhý akt spravedlnosti nebo předvídatelnou událost v mrňavém stojatém rybníce by bylo pošetilé.