Sunday, August 31, 2014
0

Zrazená revoluce

KYJEV – Ze zasněženého Kyjeva jsem s radostí a obdivem sledovala a sleduji úspěšné revoluce v Káhiře a Tunisu. Egypťané a Tunisané jsou právem hrdí na svou touhu pokojně svrhnout despotické vlády. Jako člověk, který stál v čele pokojné revoluce, však doufám, že tuto hrdost mírní pragmatismus, poněvadž změna režimu je pouze prvním krokem při zavádění demokracie podpořené vládou zákona. Jak totiž nyní dokládá moje země, Ukrajina, jakmile revoluční euforie opadne a vrátí se normálnost, mohou být demokratické revoluce zrazeny a zvráceny.

Prvním ukrajinským ponaučením pro egyptské a tuniské demokraty je skutečnost, že volby ještě nedělají demokracii. Co když nepřátelé svobody využijí voleb k etablování své antidemokratické agendy? Co když elementy starého režimu nebo kádry radikálních menšin pouze předstírají, že si osvojili demokratické normy, aby mohli novou demokracii ukrást?

V dnešní Ukrajině to nejsou abstraktní otázky. Nejenže je šest let po naší oranžové revoluci demokracie v mé zemi v ohrožení, ale vláda zákona je systematicky překrucována a naše státní nezávislost rozprodávána. Hybridní prezidentsko-parlamentní systém, který Ukrajina zavedla v rámci dohody zajišťující pokojný konec naší revoluce, je rozleptáván tak, aby se veškerá politická moc soustředila v rukou údajně demokraticky zvoleného prezidenta.

Nelehký úděl Ukrajiny samozřejmě neznamená, že by lidé v Egyptě a Tunisku měli zavrhnout volání po svobodných volbách. Určení vůle lidu vyžaduje její vyjádření prostřednictvím hlasovací urny. Samotné volby však nemohou vyřešit zásadní politické problémy, jimž Egypt a Tunisko čelí. Zejména nemohou vytvořit liberální řád a otevřenou společnost.

Aby byly volby účinné, musí jim předcházet rozsáhlá debata, v níž se vytvářejí politické argumenty, které se poté napadají, hájí a nakonec vtělují do podoby ideologicky soudržných stranických uskupení. Demokratický souhlas může být skutečně udělen, pouze když voliči vědí, s čím souhlasí. Každý, kdo odmítne veřejně obhajovat to, co má v úmyslu učinit, až bude u moci, případně o tom lže – tak jako to udělal současný ukrajinský prezident Viktor Janukovyč během své kampaně proti mně v loňském roce –, není stoupencem demokracie, za jejíž nastolení riskovali občané životy.

Demokracie navíc musí být zakořeněna ve vládě zákona. Musí existovat akceptovaná pravidla, která budou závazná pro všechny lidi v politice, tak aby byl diskvalifikován každý, kdo je nepřijímá nebo nedodržuje. Janukovyčův průhledný pokus ukrást volby, jenž uspíšil oranžovou revoluci, mu měl vysloužit zákaz kandidatury v příštích volbách. Přesto se to nestalo.

Dnes je Janukovyčovým hrubým instinktem ve funkci prezidenta chovat se k zákonu a ústavě tak, jak o nich přemýšlel Karel Marx: jako ke směsici sentimentality, pověr a podvědomé racionalizace soukromých zájmů. Krádeže voleb, potlačování hlasování a chování pohrdající vládou zákona, to vše představuje negaci demokracie. Ti, kdo se toho dopouštějí, musí být pokládáni za nepřátele demokracie a podle toho se s nimi musí jednat.

Z toho plyne druhé ponaučení. Skutečnost, že určitá vláda byla demokraticky zvolena, ještě neznamená, že zvítězila svoboda. Zbytek světa nesmí zavírat oči před opětovným sklouzáváním k autoritářství. Nejenže však dnes mnozí sousedé Ukrajiny mlčí k tomu, jak Janukovyč dusí ukrajinskou demokracii, ale někteří otevřeně oslavují údajnou „stabilitu“, kterou jeho režim nastolil. Egypťané a Tunisané po desítky let platili vysokou cenu v podobě ztráty svobody kvůli stabilitě druhých. Nikdy je nesmíme žádat či nutit, aby ji platili znovu.

Jedním ze způsobů, jak pomoci zabránit tomu, aby byla demokratická revoluce zrazena zevnitř, je budovat skutečnou občanskou společnost. My na Ukrajině jsme tuto pravdu poznali prostřednictvím drsných zážitků v komunistické éře. Ačkoliv by totiž komunismus mohl tu a tam koexistovat se soukromým vlastnictvím a někdy i se soukromým podnikáním, nikdy by nemohl koexistovat s občanskou společností. Nejzásadnějším útokem, který doprovází instalaci jakékoliv diktatury, je útok na občanskou společnost.

Svoboda slova se na Ukrajině po pádu komunismu obnovila přes noc. Oživení občanské společnosti – mnoha vzájemně se doplňujících způsobů, jimiž se mohou občané podílet na veřejném životě – je však složitý úkol, jak již brzy zjistí obyvatelé Egypta i Tuniska. Důvod je nabíledni: občanská společnost je spletitá, křehká, ba dokonce i tajuplná entita, která se vyvíjí v průběhu desetiletí, ne-li staletí. Její pilíře – soukromá dobrovolná sdružení, decentralizace státu a přenos politické moci na nezávislé orgány – musí být podporovány trpělivě a zdola.

Tam, kde občanská společnost zůstává nedostatečně rozvinutá, prosákne každý problém až k „velkému muži“ sedícímu nahoře. Čím více moci se tedy soustředí v centru, tím větší existuje možnost, že kontrolu nad zemí získají – nebo opětovně získají – antidemokratické síly.

V době, kdy lidé po celém světě podporují vyhlídku příchodu demokracie do Egypta a Tuniska, bychom se neměli nechat obalamutit jejími formálními znaky. Oslavujme příchod ducha svobody a solidarity – té, která přinesla Ukrajině svobodu jednou a přivede ji znovu – do severní Afriky. A zavažme se, že naše solidarita neskončí na hranicích naší země. Svoboda – ta pravá svoboda – je nedělitelná.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured