Volební fiasko v Íránu zdánlivě potvrdilo závěr tamních reformátorů, k němuž desetimiliony íránských občanů dospěly již dávno – totiž že islámskou vládu v zemi nelze v její současné podobě rehabilitovat. Otevřenou otázkou zůstává, zda se dnes obyčejní Íránci domnívají, že spasit již nelze ani reformátory.

Íránští reformátoři se od drtivého vítězství prezidenta Mohammada Chátamího ve volbách v roce 1997 snaží (bezvýsledně) změnit systém zevnitř. Íránci byli zpočátku naplněni nadějemi, ale po letech marného čekání v nich začala narůstat netrpělivost. Dnes jsou skleslí.

Reformátoři byli oprávněně kritizováni za absenci jednoty a odhodlání, ale ve skutečnosti byla jejich největší slabinou absence ústavní autority. Moc v Íránu spočívá v rukou nikým nevoleného konzervativního establishmentu, jmenovitě v rukou nejvyššího vůdce ajatolláha Chameneího a dvanáctičlenné islámské Rady dohlížitelů. Tito lidé nemají v úmyslu se o moc dělit.

Poslední kapkou byl Radou dohlížitelů vydaný zákaz účasti dvou tisíc převážně reformně orientovaných kandidátů v parlamentních volbách. Reformní strany hlasování bojkotovaly. I přes zběsilou propagační kampaň představitelů režimu se hlasování zúčastnila pouze polovina všech oprávněných voličů. V Teheránu, který je politickým srdcem i duší země, se pak k volebním urnám dostavila necelá třetina voličů.

Zahraniční novináři to označili za největší krizi legitimity v pětadvacetileté historii islámské republiky, ale samotné Íránce jako by toto pozdvižení překvapilo. Do očí bijící zneužívání moci ze strany radikálních konzervativců pro ně není ničím novým. Nedělali si iluze, že je jejich země demokracií.

Politická budoucnost Íránu v krátkodobém horizontu zůstává nejasná. Otázka, jak se zastánci reforem přeskupí a jak bude reagovat mladá generace Íránců, závisí do značné míry na tom, kterým směrem se budou ubírat konzervativci.

Podobně jako reformátoři, kteří zastávají široké spektrum politických ideálů, tvoří také íránští konzervativci pestrou směsici. Mnozí z nich jsou zpátečnickými náboženskými fundamentalisty, jimž se představa demokracie oškliví. „Nezáleží na tom, co si lidé myslí,“ prohlásil kdysi mocný duchovní, ajatolláh Mesbah Jazdi. „Lidé jsou nevědoucí ovce.“

Nepočetná, ale stále rostoucí skupina konzervativních myslitelů – byť ne demokratů – nicméně zastává pragmatičtější a smířlivější přístup a v podstatě přejímá rétoriku, jež kdysi tak dobře posloužila dnes sužovaným reformátorům. „Pro nás všechny je lepší, aby se hlavní proud konzervativců dostal do parlamentu; lidé, kteří nepatří mezi extremisty, ale jsou pragmatičtí a umírnění,“ řečeno slovy vlivného novinového redaktora Amira Mohebiana, který se postupně stává hlavní osobností íránského „soucitného konzervatismu“.

Zda nový parlament – který poprvé zasedne v červnu – ovládnou konzervativní ideologové, nebo pragmatici, to se teprve ukáže. Tak či onak, konzervativci musí pečlivě vážit další strategii.

Ideologičtější a antagonističtější přístup – v podobě zvýšených politických a sociálních represí – by mohl popudit íránské nespokojené masy a vést k oživení nenásilných, ale zradikalizovaných reformátorů. Někteří z nich dnes vyzývají k pasivnímu odporu a občanské neposlušnosti.

Ajatolláh Chameneí tak bude mít za úkol udržet konzervativní ideology na uzdě a zajistit, aby nabyl vrchu pragmatický konzervatismus. Skutečnost, že samotný Chameneí je spíše ideologem, mu tento úkol dvojnásob ztěžuje. Ačkoliv je totiž schopen poskytnout lidem více politických a sociálních svobod, jednoduše se mu do toho nechce.

Především však osud konzervativců – a osud režimu jako celku – závisí na zdecimované íránské ekonomice. I přes obrovské ropné bohatství země žije téměř třetina obyvatel v chudobě. Inflace a nezaměstnanost nadále bují.

Demografický vývoj tyto podmínky ještě více zhoršuje. Dvě třetiny ze 69 milionů obyvatel Íránu jsou ve věku do 30 let a oficiální činitelé přiznávají, že neznají způsob, jak tuto stále početnější pracovní sílu uplatnit. Pro většinu Íránců je hospodářské zlepšení prioritou. Jak mi řekl jeden sedmapadesátiletý duševní pracovník v důchodu, který si načerno přivydělával jako taxikář: „Když máte prázdný žaludek, nevoláte po demokracii, voláte po chlebu!“

Konzervativci – o nic méně než reformátoři – se musí s touto realitou vypořádat. Ať se však snaží jakkoliv usilovně, na místní hospodářskou korupci a špatné řízení v Íránu neexistuje jednoduchý ani okamžitý recept. V důsledku toho se politické vyhlídky Íránu v krátkodobém horizontu zdají zlověstné.

Přesto existují důvody, proč lze na dlouhodobou politickou budoucnost země pohlížet s nadějemi. Vynořila se zde svébytná občanská společnost; Írán je navíc patrně jedinou zemí na islámském Středním východě, která zdola buduje udržitelné liberální základy. Monarchistické i teokratické systémy selhaly. Stoupenci socialistického modelu se zase vydali cestou Sovětského svazu. Liberální demokracie je v Íránu v podstatě „posledním Mohykánem“.

Cesta od autoritářského režimu k demokracii nebude hladká ani krátká. Agitátoři za reformu budou i nadále vyvíjet tlak. Lidé věrní režimu budou i nadále vyvíjet protitlak. Při absenci důvěryhodné a snadno dostupné politické alternativy bude pravděpodobně pokračovat patová situace, při níž bude tempo změn pomalejší, než si obyvatelstvo žádá.

Dlouhodobé vyhlídky by tak mohly být opravdu dlouhodobé. Odvážní Íránci, kteří usilovali o reformu své země, budou možná mít i nadále pocit, že přelévají moře hrnkem.