BRUSEL – Výzva řeckého premiéra Jorga Papandrea uspořádat referendum o záchranném balíku dohodnutém koncem října na summitu eurozóny má hluboké důsledky na řízení Evropy, a to i přesto, že se referendum nakonec neuskuteční. Navíc může rozhodnout o budoucnosti eura.

Papandreu musel rychle změnit kurz v reakci na vnitřní i vnější tlak, avšak možnost, kterou položil na stůl, jen tak nevymizí, ať už bude osud současné řecké vlády jakýkoliv. Pokud bude nutné žádat Řeky, aby přijímali jeden úsporný balík za druhým, mohli by si začít klást otázku, kdy začnou mít v této otázce rozhodné slovo sami.

Necelý týden předtím, než Papandreu svůj šrapnel vypustil, hovořili vedoucí představitelé eurozóny jednoznačně: „Zavedení ‚evropského semestru‘ zásadně změnilo způsob koordinace naší fiskální a hospodářské politiky na evropské úrovni, když koordinace na úrovni EU se dnes odehrává dříve, než dojde k přijetí rozhodnutí na úrovni národní.“ Jednoduše řečeno panevropské finanční řízení údajně získalo navrch.

Technicky vzato se referendum navržené Papandreem netýkalo přímo fiskální či hospodářské politiky, ale bylo to rozhodnutí, které by bývalo mělo pro eurozónu obrovské hospodářské důsledky. Navzdory tomu padlo bez jakékoliv koordinace s dalšími lídry eurozóny. Pokud by navíc řečtí voliči byli odmítli navrženou dohodu, pak by tento výsledek býval mohl zabránit jakékoliv další koordinaci s Evropskou unií v oblasti dluhových problémů země. Řecko by se pak buď potopilo, anebo začalo plavat samo.

Pouhých několik dní poté, co si hlavy států a vlád zemí eurozóny pogratulovaly k úspěchu na summitu, se tedy koncept koordinace ukázal jako bezvýznamný právě pro zemi, kde na koordinaci záleží nejvíce. Papandreův krok navíc odhaluje základní vadu velkolepých plánů na vytvoření politické či fiskální unie za účelem podpory eura: skutečným vládcem nezůstávají vlády, nýbrž „lid“. Vlády mohou podepisovat smlouvy a přijímat slavnostní závazky podřízení své fiskální politiky přáním EU jako celku (nebo přesněji řečeno přáním Německa a Evropské centrální banky), ale nakonec mohou lidé odmítnout jakýkoliv program úprav, který „Brusel“ (rozuměj Berlín a Frankfurt) případně bude chtít prosadit.

EU zůstává souborem suverénních států, a proto nemůže vyslat armádu nebo policii, aby vymohla její pakty či vybrala dluh. Kterákoliv země může EU – a samozřejmě i eurozónu – opustit, jakmile tíha jejích závazků začne být neúnosná. Až dosud se předpokládalo, že náklady na odchod by byly tak vysoké, že by o něm žádná země neuvažovala. Zdá se, že dnes už tomu tak není – nebo si to přinejmenším zřejmě nemysleli Řekové.

V toho také vyplývá, že eurobondy nikdy nebudou představovat všelék, do něhož někteří vkládali naděje, že vyřeší krizi kolem suverénních dluhů v Evropě. Dokud členské státy zůstávají plně suverénní, nemohou mít investoři jistotu, že pokud se eurozóna rozpadne, některé státy jednoduše neodmítnou platit – nebo neodmítnou platit za druhé.

Vzhledem k tomu, že v Německu a Nizozemsku sílí odpor obyvatel vůči platbám za rozmařilé Jihoevropany, budou možná tamní vlády nuceny zeptat se občanů, zda chtějí platit obrovské náklady vyplývající z jejich závazku sanovat členy eurozóny, kteří nejsou ochotni nebo schopni platit. Proto se dluhopisy vydané záchranným fondem eurozóny, totiž Evropským fondem finanční stability (EFSF), obchodují se značnou prémií oproti německému dluhu, zatímco snaha šéfa EFSF Klause Reglinga přesvědčit Čínu, Japonsko a další asijské země, aby tyto dluhopisy nakupovaly, zatím nikam nevedla.

Obecnější vzkaz vyplývající z řeckého kroku zní tak, že „koordinace“ byla až dosud skrytým kódem pro téměř naprostou kontrolu ze strany věřitelů (někdy ve spolupráci s ECB). Snaha zavést laskavou diktaturu věřitelů se nyní střetává se vzpourou dlužníků. Finanční trhy reagovaly tak silně, protože investoři nyní chápou, že „suverénní dluh“ je dluhem prozatím suverénní entity, která se jednoduše může rozhodnout nezaplatit.

Držitelé dluhopisů členských států eurozóny nyní dostali na vědomí, že jakmile jde do tuhého, může skutečně suverénní entita – tedy ono příslovečné „My, lid“ – dostat otázku, zda chce opravdu platit. A že odpovědí může být docela dobře rozhodné „ne“, což je podle průzkumů veřejného mínění v Řecku a zkušeností z Islandu (jehož obyvatelé dvakrát v hlasování odmítli dohody uzavřené islandskou vládou) dokonce pravděpodobné.

Nikdo v tuto chvíli nemůže vědět, zda by dalšími zastávkami na této cestě odporu nemohly být i Portugalsko nebo Itálie. Výsledek je však docela předvídatelný: prudký růst rizikových prémií po celém okraji eurozóny.

Papandreovo rozhodnutí vypsat v Řecku referendum tedy mohlo znamenat začátek konce eura. V tomto okamžiku lze společnou měnu zachránit jen tehdy, pokud systémově důležité země – jmenovitě Itálie a Španělsko – podniknou společné kroky a dají najevo, že jsou jiné než Řecko.