PAŘÍŽ – Bez ohledu na to, kdo zvítězí v zářijových parlamentních volbách v Německu, znovu nadešel čas na velkou francouzsko-německou iniciativu. Ať už jsou hospodářské podmínky v obou zemích a jejich vzájemná důvěra – či její absence – jakékoliv, Francie a Německo jsou dnes více než kdy předtím spoluzodpovědné za budoucnost, ne-li za samotné přežití evropského projektu.

Má francouzsko-německé vedení Evropské unie nějaké alternativy? Kdyby se k oběma zemím připojila Velká Británie a vytvořila s nimi Klub tří, byl by to dobrý nápad, který však momentálně nepřipadá v úvahu. Británie se v podstatě sama vyloučila z jakékoliv vedoucí role v Evropě. Gordon Brown jako premiér sotva přežívá a konzervativci, jejichž návrat k moci v příštím roce je téměř jistý, jsou stejně provinčně euroskeptičtí jako kdykoliv předtím, ne-li ještě více. Evropa jednoduše nemůže na Brity spoléhat, alespoň ne prozatím.

Idea Klubu šesti, se kterou na počátku svého prezidentského působení přišel Nicolas Sarkozy, byla vždy mlhavá a dnes je neudržitelná. Itálii nelze brát kvůli sexkapádám Silvia Berlusconiho vážně a také Španělsko je vzhledem ke své neutěšené ekonomické situaci mimo hru. Pokud jde o Polsko, packalská dvojčata Kaczyńských sice byla odstavena od moci, avšak fixace země na bezpečnost v jejím bezprostředním sousedství je neslučitelná se skutečným evropským vedením.

A protože zbývajícím 21 členům EU se myšlenka založení Klubu šesti nikdy nezamlouvala, je vlastně dobře, že byla tato vize pohřbena, pravděpodobně navždy. Na koho jiného než na Francii a Německo se tedy může Evropa obracet jako na vůdce?

Kladný výsledek říjnového referenda o Lisabonské smlouvě v Irsku by byl nezbytnou, ale nedostatečnou podmínkou nastartování institucionální obnovy EU. Unie potřebuje především politickou vůli a směr. Pouze Německo a Francie ve vzájemné spolupráci mohou vštípit občanům Evropy a světa pocit, že se EU konečně probouzí do globální reality dneška.

Samozřejmě nelze podceňovat kombinaci podezíravosti, napětí a rozhořčení, která v poslední době charakterizuje francouzsko-německé vztahy. Německo se v Evropě do značné míry stalo „druhou Francií“, a to právě v době, kdy je Francie francouzštější než kdykoliv dříve. A nejde jen o to, že obě země kladou na první místo vlastní nacionalismy. Rozcházejí se v zásadních otázkách – především v otázce, jak překonat hospodářskou krizi.

Oba evropští giganti se však mohou shodovat či neshodovat v názoru na přednosti rozpočtové přísnosti na německý způsob nebo fiskálního stimulu na způsob francouzský, pokud se nebudou vzájemně urážet a zejména pokud dokážou vyvážit své světonázorové rozdíly dobře medializovaným programem společných iniciativ ve stěžejních otázkách. Dokud budou obě země přesvědčeny, že spolupráce uvnitř EU nemá žádnou alternativu a že evropská kooperace zůstává pro obě prioritou, nemělo by být obnovení jejich vedoucí role přehnaně obtížné. V mnoha klíčových otázkách k sobě dnes mají Francie a Německo koneckonců tak blízko, jako už dlouho neměly.

Díky návratu Francie do integrované vojenské struktury NATO jsou dnes obě země poprvé od roku 1966 na stejné „atlantické“ vlnové délce. Navzdory hlubokým výhradám obou stran k misi v Afghánistánu jsou oba státy evidentně na stejné lodi, třebaže jsou francouzské jednotky, které mají v boji blíže k jednotkám britským, zranitelnější než německé. Obě země by se také pravděpodobně podepsaly pod následující formulaci: „Budoucnost Turecka je v Evropě, i když ne nezbytně v Evropské unii, alespoň v dohledné době.“

Obě strany se ovšem rozcházejí v zásadní otázce, jak přistupovat k Rusku. Francie i Německo jsou na toto téma citlivé z odlišných důvodů, což je přirozené i zákonité, neboť tyto rozdíly odrážejí zeměpisnou polohu i dějiny obou zemí.

Německo nemá k Rusku mnohem blíže pouze geograficky; je na něm daleko závislejší také v otázce energetické bezpečnosti. Francie nesmí klamat samu sebe: Německo se nechystá přejít na jadernou energii, aby snížilo svou závislost na ruské ropě a plynu. Zároveň si však Berlín musí uvědomit, že negativní vývoj v Rusku má své důsledky, jimž nemohou uniknout ani Němci.

Nápaditá francouzsko-německá bezpečnostní iniciativa po německých volbách, kterou by doprovázelo společné poselství Kremlu, by měla přínos také v tom, že by vyslala vzkaz i zbytku EU, zejména jejím Václavům Klausům: „Rozhodnete-li se ochromovat unii zatvrzelostí a zlou vůlí, nakonec se jen sami vyřadíte ze hry, místo abyste diktovali osud Evropy.“

Francie a Německo nemohou samy pohnout Evropou, avšak Evropa se bez nich nepohne vůbec.