NEW YORK – V�americké zahraniční politice existuje mnoho debat, které se neustále vracejí – například debata o izolacionismu versus internacionalismu nebo debata o unilateralismu versus multilateralismu. Žádná debata však není trvalejší než ta, která se vede mezi zastánci názoru, že hlavním cílem americké zahraniční politiky by mělo být ovlivňování vnějšího chování jiných států, a stoupenci názoru, že je třeba formovat i jejich vnitřní uspořádání.

Tato debata mezi „realisty“ a „idealisty“ je intenzivní a dlouhodobá. V�období studené války existovali lidé, kteří tvrdili, že Spojené státy by se měly snažit „obrátit“ Sovětský svaz, svrhnout komunistický systém a nahradit ho demokratickým kapitalismem. Jiní to v�éře charakterizované jadernými zbraněmi pokládali za příliš nebezpečné a USA se tehdy rozhodly pro politiku dvou bloků, přičemž se snažily omezit velikost sovětské síly a vlivu. Po 40 letech této politiky se Sovětský svaz a jeho impérium skutečně rozpadly, ačkoliv byl tento výsledek vedlejším produktem americké politiky, nikoliv jejím hlavním cílem.

George W. Bush byl zatím posledním stoupencem „idealistického“ pojetí, v�jehož rámci byla hlavní prioritou zahraniční politiky USA podpora demokracie. Osvojil si takzvanou „teorii demokratického míru“, která tvrdí, že demokracie se chovají lépe nejen ke svým občanům, ale i k sousedním a jiným státům.

Silným zastáncem alternativního „realistického“ přístupu americké zahraniční politiky byl samozřejmě Bushův otec George H. W. Bush.

Na velkou část této debaty lze pohlížet optikou amerického angažmá v�Iráku. George W. Bush šel v�roce 2003 do války s�Irákem proto, aby změnil tamní vládu. Očekával, že změna režimu v Bagdádu povede k�vytvoření demokratického Iráku a že tento vývoj posléze promění celý region, jakmile lidé v�jiných koutech arabského světa uvidí irácký příklad a donutí vlastní vlády k�jeho následování.

Naproti tomu v�předchozí irácké válce nepokračoval prezident Bush starší v�tažení do Bagdádu, aby svrhl Saddáma Husajna a jeho vládu, přestože se mu podařilo sestavit nevídanou mezinárodní koalici, která úspěšně osvobodila Kuvajt, a přestože na něj mnozí lidé naléhali, aby učinil právě to.

Stejně tak neintervenoval ve prospěch šíitských a kurdských povstání, která vypukla krátce po skončení války počátkem roku 1991. Intervence by z�jeho pohledu vyslala americké vojáky doprostřed složitého domácího zápasu, jehož vyřešení by si vyžádalo enormní prostředky, pokud by se vůbec vyřešit dal.

Zdá se, že prezident Obama s�tímto realistickým přístupem souhlasí. Nová americká politika vůči Afghánistánu se nezmiňuje o snaze proměnit tuto zemi v�demokracii. Je to právě naopak, jak potvrdil i ministr obrany Robert Gates ve svém lednovém vystoupení před Kongresem: „Pokud si stanovíme za cíl vytvořit tam nějakou středoasijskou Valhallu, pak prohrajeme.“

Sám Obama v�březnu prohlásil, že „máme jasný a soustředěný cíl: rozvrátit, rozklížit a porazit al-Káidu v�Pákistánu a Afghánistánu a zabránit jejímu budoucímu návratu do kterékoliv z�obou zemí“.

Tento posun je patrný také v�americké politice vůči Číně. Ministryně zahraničí Hillary Clintonová dala během své únorové cesty po Asii najevo, že otázky lidských práv budou hrát v�americko-čínských vztazích druhotnou roli.

Rovněž společné prohlášení Obamy a ruského prezidenta Dmitrije Medveděva po jejich schůzce v�Londýně 1. dubna se sice zmínilo, že americko-ruské vztahy se budou „řídit vládou zákona, úctou k�základním svobodám a lidským právům a tolerancí k�odlišným názorům“, ale mnohem větší důraz kladlo na snížení počtu jaderných zbraní, vyřešení otázky íránského jaderného programu a stabilizaci Afghánistánu. Americká podpora přijetí Ruska do Světové obchodní organizace nebyla vázána na žádné podmínky.

Tato změna americké zahraniční politiky je žádoucí i nezbytná. Zralé demokracie mají sklon chovat se zodpovědněji, avšak demokracie nezralé mohou snadno podlehnout populismu a nacionalismu. Budování zralých demokracií je obtížné a časově náročné. A tak přestože by USA měly podporovat vládu zákona a růst občanské společnosti, zároveň potřebují spolupracovat s�ostatními vládami, demokratickými i jinými. Naléhavé problémy, jako jsou hospodářská krize, šíření jaderných zbraní a změny klimatu, jednoduše nepočkají.

Dobrou zprávou je, že dějiny ukazují, že je možné uzavřít mír a spolupracovat s�nedemokraciemi. Izrael má například déle než tři desítky let mírumilovné vztahy s�nedemokratickým Egyptem a Jordánskem. Rovněž USA a Sovětský svaz navzdory zásadním odlišnostem v�omezené míře spolupracovaly (například při kontrole jaderných zbraní). Dnes existují vzájemně výhodné obchodní a finanční vztahy mezi USA a autoritativní Čínou a při různých příležitostech se ukázalo, že obě země mohou spolupracovat ve strategických otázkách, například při formování severokorejského chování.

To neznamená, že prosazování demokracie nebude hrát v�americké zahraniční politice žádnou roli. Bude a mělo by ji hrát. Prosazování demokracie je však příliš nejistý podnik a svět příliš nebezpečné místo, než aby se tato otázka mohla stát středobodem toho, co Spojené státy dělají. Zahraniční politika Baracka Obamy proto bude připomínat politiku George Bushe – tedy Bushe staršího, nikoliv jeho syna.