TEL AVIV – Nadcházející konference OSN připomínající 60. výročí UNRWA (Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě) nemohla přijít v lepší chvíli. Restituce území obsazených v roce 1967 bude pro vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu nadále očividně nepostradatelná, ale obě strany teď ústředním bodem debaty učinily dědictví války roku 1948.

Svým požadavkem, aby Palestinci uznali Izrael jako židovský stát, kupodivu složku roku 1948 otevřel izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Jeho požadavek vrátil hledání cesty k míru zpět k zásadním bodům, kde ústřední roli nutně hraje otázka uprchlíků.

Netanjahuovým záměrem bylo v podstatě přinutit Palestince, aby připustili, že právo na návrat uprchlíků se týká pouze palestinského státu, nikoli Izraele. Skutečný význam jeho požadavku ale spočívá v tom, že zaznívá v době, kdy politiky premiéra Saláma Fajjáda představují skutečnou výzvu pro palestinské národní hnutí, aby si vybralo mezi étosem rehabilitace a budování státu.

Zdá se, že palestinská samospráva za Fajjáda vyměňuje důraz palestinského národního hnutí na diasporu za budování státu uvnitř teritoriálních hranic okupovaných území. Zdá se, jako by byl hlas diaspory v Palestině umlčován. Zcela zřetelné je, že nedávno zvolený výkonný výbor OOP – který v minulosti tvořili výhradně zástupci palestinské diaspory – má v současnosti jediného člena původem z diaspory, a to delegáta z Libanonu.

To by mohlo být známkou naprostého obratu ve vývoji palestinského nacionalismu. V sionismu byla středem rozhodování židovská obec v Palestině a židovská diaspora působila jako strategická rezerva. U Palestinců ale byla situace opačná: tlukoucím srdcem palestinské věci a ohniskem rozhodování za národní hnutí byl étos diaspory, prodchnutý tíživou situací uprchlíků.

Palestinská komunita na okupovaných územích byla tudíž vždy servilní vůči převaze palestinské diaspory. Když se pokusila převzít vůdčí úlohu, například během první intifády v roce 1987, její snahy potlačila OOP zakotvená v diaspoře.

Fajjádova linie naproti tomu usiluje o „sionizaci“ palestinského národního hnutí. Vštěpuje palestinské věci pozitivní étos budování národa a státu tím, že potlačuje zaujetí palestinského nacionalismu tématem diaspory – a tím překonává paralyzující posedlost nikdy nenaplněnou rehabilitací práv a spravedlnosti.

V mírovém procesu, jak byl veden až doposud, se Izraelci vždy chtěli soustřeďovat na otázky roku 1967, tedy na území a bezpečnost. Palestinci se ale vždycky chtěli vracet k záležitostem roku 1948: uprchlíkům, rozehnání a tomu, co Arafatův blízký důvěrník Akram Haníja definoval jako nutnost „postavit Izraelce před tribunál dějin“.

Vypadá to, jako by se role obrátily. Právě když se Izraeli podařilo palestinské národní hnutí vtáhnout domů tím, že jej přiměl k odklonu od revoluční stezky ve prospěch budování státu a hospodářského rozvoje, což je změna orientace, jíž si sionismus prošel také, sami Izraelci se rozhodli, že Palestince zatáhnou zpět k zásadním bodům konfliktu.

Ostatně palestinské národní hnutí si navzdory vzestupu fajjádismu bude dávat pozor, aby nezradilo skutečné zdroje své legitimity: étos vyvlastnění a uprchlictví. Usnesení přijatá na posledním sjezdu Fatahu byla zřetelná svou výzvou, aby se uprchlíci „navrátili do svých domovů a měst“.

Palestinci se snaží držet hůl za oba konce a světu tvrdí, že souhlasí s dvoustátním řešením, a přitom doma volají po právu na návrat. Každé střízlivé palestinské vedení musí dnes už vědět, že rétorický příslib návratu do opuštěného domu a k olivovníku je nezodpovědnou chimérou, která niterně odporuje odůvodněnosti samostatného palestinského státu.

Mír často není věcí spravedlnosti, ale stability. Palestinci musí svůj interní dialog posunout do souladu s tím, co je uskutečnitelné, zatímco Izrael si musí vyřešit své vlastní rozpory a vypořádat se s uprchlickou otázkou způsobem, který zajistí legitimitu a trvalost budoucí mírové dohody s Palestinci. Jelikož Izrael bude muset provést praktická opatření v oblasti přesídlení a kompenzací, která se nebudou zakládat na automatickém právu na fyzický návrat, je zapotřebí určitého symbolu poctivého morálního odškodnění.

Je nutné, aby Izrael namísto potlačování paměti uprchlíků připustil, že v roce 1948 byla půda rozetnuta mečem a že židovský stát se zrodil zčásti v důsledku rozsáhlého vykořenění a vyvlastnění palestinských komunit. Izrael by si měl vypěstovat dostatek sebedůvěry ohledně bytelnosti svého státu a zařadit do školních osnov tragédii palestinského nakba. Rozřešení konfliktů této povahy vyžaduje oživení historické paměti a řádné vyslechnutí dějinných vyprávění obou stran, třeba skrze zřízení komisí pravdy a usmíření.

Útěchou Izraeli by bylo to, že s dílem své zodpovědnosti za pohromy, jež je stihly, se budou muset vypořádat i Palestinci. Definitivně uzavřít složku roku 1948 může jedině přijatelná dohoda ohledně uprchlíků – až pak bude moci skončit konflikt v Palestině.