Wednesday, September 17, 2014
0

Ústup makroekonomické politiky

BERKELEY – Na studiu hospodářských dějin je znepokojivé, jak události, k nimž dochází v současnosti, mění minulost – anebo přinejmenším naše chápání minulosti. Už desítky let studenty přesvědčeně učím, že sílí vlády přijímající zodpovědnost za stav ekonomiky. Politická reakce na Velkou recesi ale mění způsob, jímž bychom o této věci měli uvažovat.

Vlády před první světovou válkou – a ještě výrazněji před druhou světovou válkou – si snižování nezaměstnanosti během hospodářských poklesů za svůj úkol nebraly. Existovaly pro to tři důvody, leč do konce druhé světové války se všechny tři vytratily.

Zaprvé tu byla lobby stálých peněz: významný počet bohatých, společensky vlivných a politicky mocných lidí, jejichž investice směřovaly drtivou měrou do dluhopisů. Osobně jim jen málo záleželo na vysokém využití kapacit a na nízké nezaměstnanosti, ale měli velký zájem o stabilní ceny. V prvé řadě chtěli stálé peníze.

Zadruhé, třídy pracujících, jež vysoká nezaměstnanost postihovala nejvíc, obvykle při hlasování nikdo nereprezentoval. Kde tomu tak bylo, pracující ani jejich zástupci neměli žádný dobrý způsob jak uvažovat o přínosech, jež by jim stimulační vládní politiky usilující o zmírňování hospodářských poklesů mohly přinést, a každopádně neměli jak dosáhnout na mocenské páky.

Zatřetí, vědomosti o ekonomice procházely obdobím dospívání. Poznatky o tom, jak různé vládní politiky mohou ovlivňovat celkovou hladinu výdajů, se držely v úzkém kruhu. S výjimkou amerického hnutí Free Silver se nestávaly předmětem všeobecné politické ani veřejné intelektuální diskuse.

Všechny tři faktory se mezi dvěma světovými válkami vytrácely. To jsem alespoň ještě v roce 2007 tvrdil během přednášek o hospodářských dějinách. Dnes nemáme prakticky žádnou lobby stálých peněz, téměř všichni investoři mají výrazně diverzifikovaná portfolia a bezmála všichni silně utrpí, kdykoli je nezaměstnanost vysoká a využití kapacit a výdaje nízké.

Ekonomové dnes vědí mnohem víc – třebaže ne tolik, kolik bychom chtěli – o tom, jak měnové, bankovní a fiskální politiky ovlivňují toky nominálních výdajů, a jejich zjištění jsou tématem obšírné otevřené a hluboké politické a veřejné intelektuální diskuse. A pracující třídy mají své zastoupení.

Ještě před třemi krátkými roky bych tedy studenty přesvědčeně učil, že dny, kdy se vlády mohly držet stranou a nechat hospodářský cyklus pustošit ekonomiku, jsou už v bohatém světě pryč. Žádná taková vláda, říkal jsem, by nemohla přihlížet a nepřihlížela žádnému delšímu období, během něhož by míra nezaměstnanosti šplhala k 10 % a inflace se nehýbala, aniž by nějak výrazně zasáhla.

Mýlil jsem se. Právě to teď zažíváme.

Jak jsme sem dospěli? Jak může v USA působit rozsáhlé politické hnutí – Tea Party – prosazující tu nejtvrdší z politik stálých peněz, když tu není žádná lobby stálých peněz, jejíž bohatství by bylo v sázce? Čím to, že se nezaměstnaní a ti, kdo se obávají, že je možná postihne příští vlna propouštění, neregistrují k volbám? Proč se politici neděsí jejich nevole?

Ekonomických otázek je také víc než dost. Proč se dnes zpochybňují principy určování nominálního důchodu, o nichž jsem se domníval, že jsou velkou měrou ustálené už od roku 1829? Proč je napadána myšlenka, na níž se shodli John Maynard Keynes, Milton Friedman, Knut Wicksell, Irving Fisher i Walter Bagehot, totiž že vlády musí strategicky zasahovat na finančních trzích, aby stabilizovaly výdaje v celém hospodářství?

V současnosti už je zřejmé, že pravicoví odpůrci politik Obamovy administrativy neprotestují proti využívání fiskálních prostředků ke stabilizaci nominálních výdajů. Své námitky směřují proti samotné myšlence, že by se vlády měly snažit plnit stabilizační makroekonomickou úlohu.

Tok výdajů v celé ekonomice je dnes slabý. Předseda Federálního rezervního systému USA Ben Bernanke tedy dělá opatření k tomu, aby Fed tento tok posílil změnou skladby soukromě držených aktiv, neboť za peníze, z nichž neplyne žádný úrok, nakupuje vládní dluhopisy, z nichž úrok plyne.

To je naprosto standardní. Jedinou drobnou obměnou je, že Fed nekupuje tříměsíční státní pokladniční poukázky, nýbrž sedmileté státovky. Nemá na výběr: sedmileté poukázky jsou v současnosti nejkrátkodobějšími dluhopisy ministerstva financí, které se zúročují. Fed nemůže snížit krátkodobé úrokové sazby pod nulu, a tak se touto politikou „kvantitativního uvolňování“ snaží snížit dlouhodobější úrokové sazby.

Přesto proti tomu americká pravice brojí, z důvodů, jež zůstávají povětšinou záhadou: jakou mají na úrovni ekonomické teorie námitku proti kvantitativnímu uvolňování? Tlachy o tom, že Federální rezervní systém manipuluje měnu a příliš riskuje, nestojí ani za odpověď.

Přesto jsme se do této situace dostali. Pracující třídy mohou hlasovat, ekonomové rozumí určování nominálního důchodu a veřejně o něm diskutují a žádná vlivná skupina nemůže očekávat, že jí prospěje hlubší a vleklejší deprese. Téměř úplný konsenzus monetaristů a keynesiánů z doby po 2. světové válce, jenž měl lví podíl na proměně šesti dekád v letech 1945 až 2005 ve vůbec nejúspěšnější éru globální ekonomiky, se ale beztak možná rozpadne.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured