Existuje kuriózní fenomén, který ekonomové nazývají prokletí přírodních zdrojů - pojmenovaný tak proto, že země s velkým přírodním bohatstvím si v průměru vedou hůř než země přírodními zdroji méně obdařené. Přesto některé země bohaté na přírodní zdroje podávají lepší výkon než jiné, ba některým se daří dobře. Proč působí temná síla prokletí přírodních zdrojů tak nerovnoměrně?

Před třiceti lety měly Indonésie a Nigérie - obě závislé na ropě - srovnatelné příjmy na hlavu. Dnes je indonéský příjem na jednoho obyvatele čtyřikrát vyšší než nigerijský. Ba nigerijský příjem na hlavu (měřeno v konstantních dolarech kolem roku 1995) se snížil.

Obdobný vzorec platí v Sieře Leone a v Botswaně. Obě jsou bohaté na diamanty. Přesto průměrný hospodářský růst v Botswaně za posledních třicet let činil 8,7%, zatímco Sierra Leone se pohroužila do občanských střetů. Na ropou oplývajícím Středním východě je rozvojových neúspěchů požehnaně.

Ekonomové zoufalou výkonnost některých přírodou bohatě obdarovaných zemí vysvětlují třemi příčinami:

• Zaprvé, vyhlídky na zbohatnutí orientují úsilí představitelů státu na snahu přivlastnit si větší díl koláče, nikoliv jej zvětšovat. Důsledkem takového uchvacování bohatství je často válka. Jindy je důsledkem prostě to, že úředníci usilují o získání rent a cizinci jim v tom pomáhají a ponoukají je k tomu. Podplatit vládu k dodávkám přírodních zdrojů za nižší než tržní cenu je levnější než investovat do odvětví a rozvíjet jej, a proto nemůže překvapovat, že některé firmy tomuto pokušení podlehnou.

• Zadruhé, ceny přírodních zdrojů jsou kolísavé a vyrovnávat tuto volatilitu je těžké. Věřitelé poskytují peníze za dobrých časů, ale chtějí své peníze zpátky, jakmile řekněme padnou ceny energií. (Jak se říká, banky rády půjčují jen těm, kdo peníze nepotřebují.) Hospodářská činnost je tak ještě nestabilnější než komoditní ceny a většina výnosů vzniklých během konjunktury vezme za své během propadu, který následuje.

• Zatřetí, ropa a další přírodní zdroje, ač jsou snad zdroji bohatství, nevytvářejí samy o sobě pracovní příležitosti a bohužel často vytlačí ostatní hospodářské sektory. Příliv peněz z ropy například často vede ke zhodnocování měny - jde o jev nazývaný „holandská nemoc".

Nizozemsko se poté, co v Severním moři objevilo plyn a ropu, ocitlo v situaci, kdy jej sužovala rostoucí nezaměstnanost a pracovní neschopnost obyvatel (mnozí z těch, kdo nemohli najít práci, zjistili, že příspěvky pro invalidy jsou štědřejší než podpora v nezaměstnanosti). Když v důsledku boomu přírodních zdrojů vystřelí směnný kurz, země nedokáže vyvážet průmyslovou ani zemědělskou produkci a domácí výrobci nemůžou konkurovat náporu dovozů.

Přírodní bohatství tak často vytváří bohaté země obydlené chudými lidmi. Dvě třetiny obyvatel Venezuely, která vlastní největší ropné zásoby v Latinské Americe, žijí v chudobě. Nelze se tedy divit, že požadují, aby se o ně úzká skupinka těch, kdo z bohatství země profitují, začala dělit.

Tyto problémy jsme si naštěstí začali uvědomovat, a tak jsme zjistili mnohé o tom, jak je lze řešit. Demokratické, konsenzuální a transparentní procesy - jako v Botswaně - přinášejí více naděje, že se jejich prostřednictvím zisky z bohatství země vynaloží spravedlivě a dobře.

Víme také, že pomoci s omezením hospodářské nestálosti spojené s cenami přírodních zdrojů mohou stabilizační fondy, které spoří část peněz získaných v dobách vysokých cen. Tyto fluktuace navíc zesilují půjčky z lepších let, a proto by země měly odolávat zahraničním věřitelům, kteří je o výhodách takových kapitálových toků přesvědčují.

Holandská nemoc je však jedním z nejhůře zvladatelných důsledků bohatství plynoucího z ropy a přírodních zdrojů, tedy alespoň pro chudé země. Vyhnout se zhodnocování měny je teoreticky snadné: ponechávejte cizí měnu, vydělanou řekněme vývozem ropy, za hranicemi země. Investujte peníze v USA a v Evropě. Domů je přivádějte pozvolna. Ve většině rozvojových zemí se však taková politika považuje za zneužívání peněz z prodeje ropy ve prospěch cizího hospodářství.

Některé země, především Nigérie, se snaží tato ponaučení uvést do praxe. Nigérie navrhla vytvoření stabilizačních fondů a v budoucnu bude své přírodní zdroje prodávat transparentními, tržními dražebními postupy. Nejpodstatnější je, že Nigerijci dělají kroky pro to, aby zajistili, že výnosy z jejich přírodního bohatství budou investovány, aby tak po vyčerpání přírodních zdrojů země bylo vyšší jejich skutečné bohatství, totiž lidský kapitál.

Západní vlády mohou pomoci reformami v duchu zdravého rozumu. Tajné bankovní účty nejenže podporují terorismus, ale také usnadňují korupci, která podkopává rozvoj. Obdobně platí, že transparentnosti by prospělo, kdyby daňově odečitatelné byly jen plně zdokumentované platby. Masivní prodeje zbraní západních vlád do rozvojových zemí přiživují násilné střety a zhoršují jejich dopady. To by mělo skončit.

Velké přírodní bohatství může a mělo by být požehnáním, nikoliv prokletím. Co je potřeba udělat, víme. Chybí však politická vůle potřebné kroky udělat.