Reforma, která se dlouho diskutuje, ale nikdy nerealizuje, může přinést víc škody než užitku. Čekání na reformu – řekněme důchodových pravidel, zdravotnictví či příspěvků v nezaměstnanosti – znepokojuje všechny, kdo by mohli pocítit její dopady. Omezují proto spotřebu a víc šetří, neboť očekávají, že dříve či později budou muset začít platit za některé ze služeb, které byli zvyklí dostávat bezplatně nebo za dotované ceny.

Avšak vzhledem k tomu, že v Evropě se reformy obvykle jen diskutují, jejich přínosy se neproměňují ve skutek: lidé pracují pilněji, jedině když mají jistotu, že daňové sazby jsou skutečně nižší, a na finančních trzích se žádné pozitivní účinky nižších státních výdajů neprojeví, dokud není reforma schválená. Mezitím, jak politici debatují a nekonají, klesá spotřebitelská důvěra, zhoršuje se hospodářská výkonnost a vytrácí se konsenzus, jehož je pro schválení reforem potřeba v prvé řadě. Přesto neberou konce ani hovory o reformě, ani propad důvěry spotřebitelů.

Znepokojivým příkladem tohoto bludného kruhu je nedávná zkušenost Německa. Reforma štědrého německého sociálního systému plní přední stránky tamních novin už víc než deset let. Určité vlažné reformy sice byly zavedeny, pocit široce rozšířený mezi Němci ale nejlépe vystihuje následující zjištění průzkumu, který před dvěma měsíci provedl list Die Welt : „47% dotazovaných hodlá omezit spotřebu kvůli nejistotě ohledně penzí a reformy zdravotnictví“.

Výsledkem je prudký pokles spotřebitelské důvěry: německý index nálady spotřebitelů byl v listopadu 2000 sice nízký, ale kladný; od té doby se propadl na -20, což je nejprudší pokles v eurozóně.

V ulicích se pesimismus vymyká kontrole. Už dva roky je tempo růstu soukromé spotřeby (při konstantních cenách) záporné: -1% v roce 2002, -0,5% v roce 2003. Obdobné propady reálné spotřeby jsou v průmyslových zemích zřídkavé, neboť ve slabších rocích spotřebitelé obvykle čerpají z úspor, aby svou spotřebu udrželi relativně neměnnou. V případě Německa se musíme vrátit až na počátek 80. let, abychom u růstu spotřeby nalezli podobně negativní čísla. Míra úspor domácností proto neklesá, ale roste; zvýšila se z 9,7% disponibilního příjmu v roce 2000 na 11,8% vloni.

Deprese spotřeby a vyšší spořivost se dotkly všech věkových skupin, ale relativně starší jsou k trendu náchylnější než relativně mladí. Pozitivní znaky spotřeby pozorujeme pouze u nejmladších domácností, totiž těch, v nichž rozhodují lidé do pětadvaceti let, kteří zjevně doufají, že dříve či později budou reformy schváleny a že se jejich daňové zatížení sníží. Avšak míra úspor stoupá společně s obavami z reforem už v domácnostech třicátníků.

Není překvapením, že starší lidé snižují spotřebu více. S odchodem do penze ztratili všechny možnosti: nemohou se rozhodnout víc pracovat, ani se nemohou přihlásit do soukromých programů zdravotního pojištění – pojistné je v jejich věku příliš vysoké. Jsou tedy nuceni spoléhat na vlastní úspory a prakticky zastavují spotřebu. Dejme si to do souvislosti s rychle stárnoucí populací a dopady na celkovou spotřebu jsou dramatické.

Zajímavé je, že jedinou velkou zemí eurozóny, kde důvěra spotřebitelů roste (z -24 před rokem na -13 dnes), je Francie. Důvod je prostý: jak se blíží volební rok 2006, reformy byly z politické agendy odsunuty stranou.

Jestliže vláda nemá dostatek vůle přijmout reformní program, nejlepší, co může udělat, je úplně přestat o reformě mluvit. K tomu možná v Německu dojde a důvod bude tentýž: spotřebitelská důvěra je nadále bez života.

Evropské hospodářství rostlo v roce 2004 bezkrevným ročním tempem 1,8% a OECD nedávno přehodnotila svou předpověď na příští rok a snížila ji z 2,5 na 1,9%, kvůli posilujícímu euru a klesajícímu vývozu – dosud jedinému motoru ekonomik eurozóny. Všeobecným přesvědčením je, že zrychlení evropského růstu vyžaduje posílení domácí poptávky. K tomu ale nedojde, dokud budou politici stále hovořit o reformách, aniž by udělali cokoliv významnějšího pro jejich uskutečnění. Jediné, čeho zatím dosahují, je šíření pesimismu.

Před Evropou jsou dvě cesty vpřed. Buď může hodit za hlavu reformy a užívat si čtyř pěti desetiletí, než její příjem na hlavu klesne pod úroveň řekněme Chile, nebo může zásadně proměnit svůj sociální model a začít růst jako USA. Nejhorší možnou cestou je nedělat nic než mluvit, což je ovšem současný model evropské nečinnosti.