STANFORD – Optimismus, který zavládl v raných fázích zotavení z finanční krize a recese, nyní ustoupil střízlivějším hodnocením krátkodobých, střednědobých a dlouhodobých výzev, jimž čelí globální ekonomika i její základní národní části.

V mnoha zemích dokonce vyvstaly obavy z vleklého období pomalého a příležitostně i záporného růstu, trvalých překážek snížení nezaměstnanosti a pokračujících hospodářských nesnází; nebo ještě hůře ze „ztracené dekády“ na japonský způsob, charakterizované četnými recesemi; nebo ještě hůře z deprese (kterou politici a intelektuálové přiživili ve snaze ospravedlnit pokračující mohutné vládní zásahy do ekonomiky v nadcházejících letech).

Jsou však četné poklesy v obdobích těžké hospodářské tísně tak neobvyklé? Bylo by užitečné znát odpověď na tuto otázku, než se začneme opakovaně snažit krátkodobě rozpumpovat ekonomiku prostřednictvím nákladných politik, které by mohly zhoršit dlouhodobější vyhlídky.

Globální recese byla těžká a od druhé světové války nevídaná, s možnou výjimkou začátku 80. let (kdy se například nezaměstnanost ve Spojených státech vyšplhala na 10,8% jako vedlejší projev snižování inflace z dvouciferného cenového růstu na konci 70. let). Od začátku krize v prosinci 2007 až po zdánlivý konec recese v létě 2009 činil pokles reálného HDP v USA 3,8%.

Rovněž všechny ostatní ekonomiky skupiny G-7 (Japonsko, Německo, Itálie, Francie, Kanada a Velká Británie) zažily během tohoto období těžkou recesi. Velké středněpříjmové ekonomiky založené na obchodu, jako jsou Brazílie, Jižní Korea, Singapur a Tchaj-wan, prodělaly krátký, ale ještě ostřejší pokles. Propad byl tak prudký a trval tak dlouho, že někteří lidé dokonce začali používat výraz „deprese“, než se terminologie ustálila na „velké recesi“.

Jak přesně se recese definuje? Různé národní statistické úřady definují a tím i datují tyto epizody poněkud odlišně. V USA je oficiálním datováním recesí pověřena nestranická a nezisková soukromá výzkumná instituce, což toto měření moudře depolitizuje.

Bod, v němž ekonomika přestane růst, se nazývá „vrchol“, a bod, v němž přestane klesat, je „dno“. Časový interval od bodu, kdy ekonomika opět začne růst, až do bodu, kdy dosáhne předešlého vrcholu, se označuje jako „zotavení“. Poté získává růst nálepku „expanze“.

Pro ekonomy recese končí, když ekonomika začne růst. Hospodářství dopadne na dno studny, a jakmile se z něj opět začne zvedat, je recese prohlášena za ukončenou, přestože cesta zpátky na vrchol může být ještě dlouhá. Není tedy divu, že běžní občané pokládají recesi za skončenou teprve ve chvíli, kdy se ekonomika navrátí k „normálu“, což znamená, že příjmy rostou a pracovních míst už není zoufalý nedostatek.

Běžným pravidlem je, že dvě po sobě jdoucí čtvrtletí s klesajícím reálným HDP představují recesi. Někdy však recese toto pravidlo nenaplňují. Ani recese v roce 2001, ani recese v letech 1974-75 v USA toto kritérium nesplňovaly. Kromě reálného HDP se bere v úvahu také zaměstnanost, příjmy a prodej zboží, stejně jako hloubka, doba trvání a rozšíření poklesu v celé ekonomice.

Někdy je datování recese věcí úsudku. Spojené státy prožily v roce 1980 krátkou a ostrou recesi, po níž v letech 1981-82 následovala recese dlouhá a těžká. Mnoho ekonomů se domnívá, že šlo o jednu velkou epizodu, a v širším historickém kontextu je pravděpodobně správné o ní takto uvažovat.

V mezidobí však ekonomika skutečně rostla – jen o vlas to stačilo k tomu, aby se obě recese daly pokládat za samostatné. A protože je dělilo předání prezidentské funkce Jimmym Carterem Ronaldu Reaganovi, bylo politicky důležité rozlišovat je jako dvě recese. Podobně i začátek nedávné recese byl oficiálně datován do prosince 2007, ale stejně tak mohl být datován do léta 2008, protože v mezidobí ekonomika rostla.

Poklesy s dvojitým dnem jsou spíše pravidlem než výjimkou. Zaměříme-li se na reálné HDP a definujeme dvojité dno jako historickou sekvenci, v níž po natolik dlouhém období poklesu, že je lze označit za recesi, následuje období zotavení s brzkým nástupem druhé patrné recese, pak jsou roky 1980-82 v USA klasickým příkladem. Zvolíme-li volnější definici recese coby sekvence zahrnující období růstu následovaná obdobími poklesu, po nichž opět následují období růstu a poklesu, pak léta 1973-75 v USA, kdy reálný HDP osm čtvrtletí po sobě střídavě rostl a klesal, představovala jedinou recesi se čtyřnásobným dnem.

Tyto úkazy nejsou vzácné. Zhruba ve stejné době prodělalo Německo tentýž typ dvojitého poklesu a Velká Británie čtyřnásobný pokles. Počátkem 80. let zažily dvojitý pokles Velká Británie, Japonsko, Itálie a Německo. Recese v USA v roce 2001 měla krátké a mírné dvojité dno. U současné recese jsme už dvojité dno zažili: po prvním dnu na počátku roku 2008 následoval určitý růst, po němž přišlo další dlouhé a hluboké dno a znovu obnovený růst. Poklesne-li ekonomika ještě jednou – což je vysoce pravděpodobná vyhlídka –, budeme mít trojité dno, i když možná nikoliv klasickou druhou recesi.

Dějiny tedy naznačují, že ekonomiky jen málokdy vyrůstají z recesí setrvale, bez příležitostného následného poklesu. Od druhé světové války zakouší Amerika během recesí dvojitá, trojitá i čtyřnásobná dna. A podobné epizody jsou běžné i v mnoha jiných zemích. Například Japonsko prodělalo během své „ztracené dekády“, která započala v roce 1990, celkem tři recese, a to navzdory dlouhé řadě rozsáhlých keynesiánských stimulačních programů, po nichž Japonsku zůstala nejhorší zátěž veřejného dluhu ze všech rozvinutých ekonomik.

Jako základní vyhlídka se tedy sice jeví pomalý globální růst – v USA okolo 3%, což je polovina tempa obvyklého po hlubokých recesích –, avšak dějiny naznačují, že než se dostaví trvalý silnější růst, nebude další pokles žádným velkým překvapením.