Stalo se módou svádět vlnu finančních krizí, jež od mexické ,,tequilové krize`` v roce 1994 zamávaly rozvíjejícími se trhy, na Mezinárodní měnový fond. Opakovanou výpomocí zemím v nouzi měl MMF údajně pobízet investory, aby bez jakékoli záruky riskovali a nalévali do těchto zemí peníze, aniž by řádně zhodnotili, zda se jim peníze vůbec mohou vrátit. Podle kritiků MMF tato výpomoc umožnila politikům od Brazílie po Turecko vyhýbat se strastiplným, ale nutným reformám, důsledkem čehož byl nevyhnutelný nástup krizí.

Tento argument - příklad toho, co ekonomové nazývají ,,morálním rizikem`` - je sice na první pohled logický, ale na pohled druhý na něm mnohé nehraje. Zahraniční investice do rozvíjejících se trhů začaly ve skutečnosti upadat už po roce 1995, prudce pak klesly díky asijské krizí v roce 1997 a od té doby už vlastně nestouply - přestože MMF poté zorganizovala celou řadu finančních pomocí, které měly podle kritiků být hlavní příčinou změněného chování investorů.

Zahraniční investice se krom toho po roce 1994 přesunuly do továren, nemovitostí, služeb apod. Na rozdíl od zahraničních majitelů obligací, kteří po záruce MMF, že dostanou zaplaceno, mohli vzít nohy na ramena, utrpěli tito přímí investoři, když krize udeřila, nemalé ztráty - a tudíž lze jen ztěží říci, že měli z výpomoci nějaký užitek.

Už od počátku let devadesátých, kdy se soukromé úvěry rozvíjejícím se trhům zvýsily na téměř desetinásobek stavu v letech 1970-89, nebylo hlavním zdrojem finanční nákazy riziko morální, nýbrž riziko, jež lze nejlépe nazvat rizikem globalizace. Toto riziko nastalo po roce 1996, kdy soukromí zahraniční investoři začali opoustět rozvojové trhy mnohem rychlejsím tempem, než jakým je předtím zaplavili. V letech 1997-98 například Thajsko utrpělo odliv zahraničního kapitálu rovnajícího se 26 procentům HDP, a to navzdory solidním důkazům o udržitelném hospodářském růstu země.

Proč tento trend s sebou tak náhle stáhl i relativně dobře řízené ekonomiky? Nejpravděpodobnějsí scénář je ten, že počáteční strmý růst úvěrových toků po roce 1989 investoři přičítali zdravé politice zemí s rozvíjejícími se trhy. ,,Washingtonský establishment`` tuto víru podporoval téměř celá devadesátá léta a živil tak přehnaně optimistickou důvěru v trvalost velkých úvěrových toků.

Nakonec vsak každá krize dále jen násobila obavy investorů z rizik spojených s rozvíjejícími se trhy. A co hůř, změna jejich nálady byla často okamžitá, neboť spolehlivé a dlouhodobé záznamy o dluzích těchto trhů mnohdy vůbec neexistovaly. To zvedlo úrokové sazby za úvěry rozvojovým trhům jakožto třídu investičního majetku . S rostoucími výdaji na půjčky na vsech rozvíjejících se trzích - nehledě na stav jejich ekonomiky - rostla i pravděpodobnost vracejících se krizí. Vznikl tak začarovaný kruh.

Kdyby celý příběh končil tady, bylo by to, co představuje podstatu finanční nákazy na rozvíjejících se trzích, druhotné. Ať už by slo o riziko morální nebo globalizační, mohla větsí opatrnost investorů při přidělování úvěrů podstatně snížit riziko krizové recidivy.

Ovsem jen do jisté míry. Neboť zatímco argument morálního rizika klade důraz na přikázání ,,Neintervenujes``, klíčovým rysem rizika globalizace je selhání trhu . Na rozdíl od morálního rizika selhání trhu poukazuje na okolnosti, za nichž je intervence vlády jak společensky potřebná, tak hospodářsky obhájitelná. Jednou takovou epizodou bylo, když selhání mezinárodních kapitálových trhů vedlo k náhlému a zničujícímu odlivu kapitálu po roce 1996.

Pomysleme na dalsí zničující události, které jsou v privátním sektoru nepojistěné (a často nepojistitelné). Například povodně, hurikány, zemětřesení a tornáda ve Spojených státech ihned dají do pohybu federální podporu. Také kdyby se nebylo podniklo nic na záchranu průmyslu letecké dopravy, byly by pro ekonomiku jako celek náklady plynoucí z averze veřejnosti cestovat letadly po útocích z 11. září mnohem vyssí.

Mnoho rozvíjejících se trhů má bohužel přílis slabé vlády, jež pro tyto případy nejsou s to definovat věrohodnou intervenční politiku. Typickým příkladem je země, jejíž obchodní podmínky se neočekávaně zhorsí - například Nikaragua po nedávném poklesu cen kávy, způsobeném rekordní sklizní ve Vietnamu. Když se něco takového stane v zemi s malým počtem jiných ekonomických sektorů, jež dokáží konkurovat na mezinárodních trzích a vyrovnávat skluzy v jiných odvětvích, podobá se výsledek živelné pohromě. Vláda, která tak musí zápasit s nižsími příjmy státního rozpočtu, se dále zadluží, aniž je vsak schopna specifikovat, jak svůj dluh splatí.

Takže kdo nakonec vyrovná účet? Ve chvíli, kdy si situace žádá oficiální intervenci, běží se vsichni schovat. Investiční rozhodnutí jsou odložena, což nutně znamená pomalejsí růst a mnohem svízelnějsí daňovou situaci. V otevřené ekonomice by strach z vyssích daní mohl vést k úniku kapitálu a útokům na domácí banky, což by si vyžádalo jestě větsí vládní převody. Slabé vlády vsak jen den za dnem slábnou.

Ale ani slabé vlády nejsou tak úplně bezmocné. Zavedením kontroly přílivu kapitálu mohou prodloužit splatnost svých dluhů - jak učinily Kolumbie a Chile. Mohou také uzavírat obchodní dohody s rozvinutějsími ekonomikami. K pevnému a trvalému zotavení Mexika po tequilové krizi například nemálo přispěla Severoamerická dohoda o volném obchodu.

Tequilová krize je ostatně také důkazem, že rychlé multilaterální opatření - v tomto případě balíček v hodnotě 50 miliard dolarů na refinancování krátkodobých dluhů za sazby nižsí, než jsou na trzích běžné - může být účinnou prevencí proti finančním nákazám. Takové balíčky poskytují oddechový čas, který vlády v krizi potřebují k tomu, aby mohly zahájit dlouhodobé reformy. To se osvědčilo v Thajsku a Jižní Koreji, když se obě země po nouzové pomoci MMF rychle pustily do posilování bankovních sektorů.

Pomoc MMF pochopitelně není žádný vselék. Rozvíjející trhy jsou svou podstatou velmi křehké trhy. A právě proto je hlavním problémem nikoli přílis mnoho, nýbrž přílis málo multilaterální intervence.