Odstoupení Franze Münteferinga z funkce předsedy Sociálnědemokratické strany Německa na základě hozené rukavice levicového křídla strany odhalilo podobně jako polarizující květnové referendum o Evropské ústavě ve Francii hluboké ideologické rozpory – nejen v otázce Evropy, nýbrž i v otázce samotných základů společnosti a ekonomiky. V pozadí kritiky namířené proti EU a národním vládám, které prý nejsou „dostatečně sociální“, se skrývá obraz unie jako pasti, jež nutí své členy sklonit se před zlověstným řádem trhu, čímž zbavuje vedoucí státní činitele schopnosti realizovat důležité sociální cíle. Zdá se, že tento rozpor nyní bude utvářet nejen podobu budoucí koaliční vlády v Německu, ale i budoucnost politiky v celé Evropě.

Ve Francii je tento obraz patrný nejen na krajní pravici a levici a v tradičně nacionalistických gaullistických kruzích, nýbrž i u většiny socialistických voličů, kteří se rozhodli zavrhnout proevropský postoj stranického vedení.

Tato zásadní debata hned tak nepoleví. Právě naopak: vzhledem k výsledku voleb v Německu a k blížícím se prezidentským volbám ve Francii se ještě zintenzívnila.

Ve Francii je tato intenzita obzvláště patrná v řadách Socialistické strany. Přípravy na listopadový stranický sjezd jsou již v plném proudu a konflikt, který sahá až k samotným základům strany, se znovu vynořuje. Na jedné straně stojí sociálnědemokratická vize, která v podstatě upřednostňuje tržní ekonomiku, ale usiluje o zmírnění jejích nejtvrdších dopadů; na straně druhé pak figuruje radikální vize, která velebí revoluční „rozchod s kapitalismem“.

Se zmizením komunistického světa a selháním jeho kolektivistické politiky by si člověk myslel, že se tato debata vyřešila ve prospěch reformátorské vize. Překvapení z posledních několika měsíců však tkví v tom, že významná část socialistického elektorátu i stranických lídrů podporuje radikální změnu.

Značné procento širší antiliberální levice složené z komunistů, ekologů, odborových aktivistů a stoupenců hnutí Attac navíc obviňuje reformátory z toho, že se podřizují liberální globalizaci, a místo toho prosazuje radikální transformaci společnosti a ekonomiky.

Mediální úspěch Oliviera Besancenota, jedenatřicetiletého představitele nejnesmlouvavější sekce Trockistické revoluční komunistické ligy, odráží sílu tohoto snu. Besancenot, který v prvním kole prezidentských voleb v roce 2002 získal více než 4% hlasů, je dnes podle průzkumů veřejného mínění 38. nejpopulárnější osobností ve Francii.

Zajímavé je, že ozvěnu myšlenek, o nichž diskutují radikální antiglobalisté, lze nalézt i v některých iniciativách vycházejících zprava. Francouzský prezident Jacques Chirac, ale i brazilský levicový prezident Lula da Silva podporují daň na letenky, z níž se má financovat rozvoj chudých zemí. V podobném duchu navrhl centristický vůdce François Bayrou zavedení „Tobinovy daně“ (pojmenované podle svého tvůrce, nositele Nobelovy ceny a ekonoma Jamese Tobina) na finanční transakce, jejíž výnos by byl použit k podpoře sociálně prospěšných programů.

Čím si vysvětlíme tento znovuoživený radikalismus, který jako by ignoroval evropskou i mezinárodní politickou realitu?

Lze v něm tušit vliv francouzských politických tradic, které na pravici i na levici vždy upřednostňují čistotu zásad před špinavým kompromisem. K tomu připočtěme vrozenou francouzskou nedůvěru k liberalismu – francouzština je dokonce jedním z mála jazyků, v němž má slovo „liberalismus“ pejorativní zabarvení – v kombinaci se stejně hluboce zakořeněným vnímáním státu (opět na pravici stejně jako na levici) jakožto obhájce obecného zájmu par excellence. Zatímco od třicátých let 20. století začal v socialistických stranách na severu Evropy – a po sjezdu v Bad Godesbergu v roce 1957 také v Sociálnědemokratické straně Německa (SPD) – převládat pragmatismus, mezi francouzskými socialisty vždy převažovala záliba v revoluční ideologii, přinejmenším na rétorické úrovni.

Takové vysvětlení však nemůže být úplné, poněvadž obdobná radikalizace probíhá i na německé levici, kde aliance postkomunistické PDS – která je ve spolkových zemích někdejšího východního Německa stále silná – a odpadlíků z SPD pod vedením Oskara Lafontaina prosazuje neméně radikální návrhy. Ve světle evidentního selhání snah levicových i pravicových vlád zastavit rostoucí vlnu nezaměstnanosti jako by již francouzští ani němečtí voliči nevěřili v tradiční řešení.

Sociální stát, který je do značné míry spojován s reformním sociálnědemokratickým hnutím, nyní naráží na své hranice v podobě nekontrolovatelných veřejných schodků a nepodporovatelné úrovně zdanění. Podobně i sociální mobilita, kterou sociální stát kdysi pěstoval, utrpěla závažné šrámy. Navíc panuje názor, že globalizované trhy přinášejí spíše nerovnost, utahování opasků a nejistotu než slibovaný užitek v podobě hospodářského růstu.

V tomto prostředí zbaveném iluzí vzkvétají sny o utopii. Základní vlastností všech utopií však je, že je nelze uskutečnit.

Nyní je zapotřebí skromnější debaty o tom, jak uvést v soulad nedostatky trhu s požadavky na solidaritu. Měl by se stát omezit na vytváření příznivého ekonomického prostředí pro soukromé podnikání? Nakolik rozsáhle by se měl podílet na bezpečnosti, vzdělání, výzkumu, inovacích a ochraně chudých?

Podobné debaty však mohou být plodné pouze v případě, že budou brát v potaz ekonomická a politická omezení, v jejichž rámci moderní státy fungují. Roli státu každopádně ještě více ztěžuje skutečnost, že tržní regulace se stává čím dál méně národní a čím dál více nadnárodní otázkou.

Namísto zoufalého rozhazování rukama bychom se měli řídit rozlišením, které učinil slavný německý sociolog Max Weber – protože nyní nastal čas, kdy musí etika zodpovědnosti převážit nad etikou přesvědčení.