NEW YORK – Nálady a módní vlny do Japonska často vtrhávají jako cunami, tajfuny nebo sesuvy půdy. Po více než 50 letech téměř nepřerušované moci byla vládnoucí Liberálně demokratická strana (LDP) ve všeobecných volbách pohřbena. Pouze jedenkrát v roce 1993 nastala změna, když moc nakrátko převzala koalice opozičních stran, avšak LDP si i tehdy udržela většinu v mocné dolní komoře Dietu. Tentokrát ovšem padla i tato bašta. Středolevá Demokratická strana Japonska (DPJ) získala v dolní komoře více než 300 ze 480 křesel. LDP už nevládne.

Svět uchvácený vzestupem Číny jen pomalu upřel pozornost na tento zásadní posun v politice druhé největší ekonomiky světa. Japonská politika má ve světovém tisku jalovou image. Pokud si většina redaktorů vůbec Japonska všímá, pak upřednostňuje články o bláznivé popkultuře tamní mládeže nebo o divokých zákoutích sexu na japonský způsob.

Hlavním důvodem je pochopitelně skutečnost, že japonská politika byla opravdu jalová, a to přinejmenším od poloviny 50. let, kdy LDP upevnila svůj mocenský monopol. Jen opravdoví nadšenci specializující se na tajuplné zákulisní tahy uvnitř vládnoucí strany se obtěžovali sledovat vzestupy a pády šéfů různých frakcí, z nichž mnozí pocházeli z etablovaných politických rodin a většina se opírala o pochybné finance. Čas od času se na povrch vynořily korupční skandály, ale i ty byly obvykle součástí vnitrostranických manévrů vedených s cílem přitáhnout uzdu politikům, kteří ostatním příliš přerostli přes hlavu nebo se pokusili uchvátit moc dříve, než přišel jejich čas.

Tento systém fungoval podle jistého scénáře: šéfové frakcí LDP se střídali v premiérském křesle, různé podnikatelské zájmy uplácely různé politiky, o domácích ekonomických otázkách rozhodovali více či méně schopní byrokraté a Spojené státy se staraly o bezpečnost země (a také o velkou část její zahraniční politiky). Někteří lidé si mysleli, že takto nastavený režim potrvá věčně.

Japonci i zahraniční komentátoři často tvrdí, že faktický systém jedné strany Japoncům vyhovuje. Stabilita založená na měkkém autoritářství je asijskou cestou, po níž v současnosti kráčí Čína. Asiaté prý nemají rádi neuspořádanou svárlivost parlamentní demokracie. Podívejte, co se stane, když jsou Asiaté natolik bláhoví, že podobný systém převezmou, jako to učinila Jižní Korea nebo Tchaj-wan. Namísto civilizované debaty mají v parlamentu obstrukčníky a pěstní souboje.

Nehledě na příležitostné rozmíšky se však korejská i tchajwanská demokracie jeví jako pozoruhodně stabilní. A argument, že Japonci nebo i jiní Asiaté mají kulturní averzi k politické soutěži, je historicky nepravdivý.

Ve skutečnosti jsou japonské dějiny plné svárů a vzpour a Japonsko bylo první nezávislou asijskou zemí se systémem více stran. Její raně poválečná demokracie však byla tak chaotická a plná masových demonstrací, radikálních odborových svazů a razantních levicových partají, že byl učiněn pokus vytěsnit politiku ze systému a zavést nudný stát jedné strany.

To se stalo v polovině 50. let, a to nikoliv z kulturních, nýbrž výlučně z politických důvodů. Podobně jako Itálie (možná nejbližší evropská paralela k této zemi) bylo i Japonsko během studené války státem na frontové linii. Domácí konzervativci se stejně jako americká vláda obávali hrozby levicového či dokonce komunistického převratu.

A tak byla založena velká konzervativní koaliční strana (velmi podobná italským křesťanským demokratům) financovaná do značné míry Spojenými státy, která měla marginalizovat veškerou levicovou opozici. To zahrnovalo i taktiku silné ruky, zejména proti odborům, ovšem systém fungoval převážně proto, že střední třída přistoupila na neformální dohodu: větší hmotná prosperita výměnou za politickou poddajnost. „Stát LDP“ byl založen na slibu daném v roce 1960 premiérem Hajatem Ikedou, že se rodinné příjmy brzy zdvojnásobí.

Opozice tak byla stále více vytlačována na okraj, až se z ní stala impotentní síla, pouhá poleva na systému jedné strany. Vláda jedné strany však plodí sebeuspokojení, korupci a politickou sklerózu. Zhruba v posledních deseti letech začala LDP – stejně jako kdysi všemocná byrokracie, která udržovala systém v chodu – působit nekompetentně.

Premiér Džuničiró Koizumi vdechl LDP naposledy život, když v roce 2001 slíbil, že ji reformuje. Ať už však udělal cokoliv, každopádně to nestačilo. Trpělivost japonské střední třídy otřesené ekonomickou krizí se nakonec vyčerpala.

Vítězná DPJ nemusí okamžitě odpálit politický ohňostroj. Její vůdce Jukio Hatojama je necharismatickým potomkem další etablované dynastie – jeho dědeček Ičiró Hatojama vystřídal v roce 1954 v premiérské funkci Šigeru Jošidu, dědečka posledního premiéra LDP Taró Asa.

Cíle DPJ jsou chvályhodné: větší pravomoci voleným politikům, méně byrokratického vměšování, větší nezávislost na USA, lepší vztahy s asijskými sousedy, více moci voličům a méně velkým firmám a tak dále. Otevřenou otázkou zůstává, zda budou mít Hatojama a jeho kolegové prostředky potřebné k tomu, aby těchto cílů dosáhli.

Bylo by však nesprávné snižovat význam toho, co se stalo. I kdyby se DPJ nepodařilo v krátké době realizovat většinu svých reforem, již sama skutečnost, že se japonští voliči rozhodli pro změnu, posílí demokracii v zemi. Pokud se současný systém promění v něco, co bude připomínat japonskou demokracii ve 20. letech, kdy o moc soupeřily dvě víceméně konzervativní strany, stále to bude lepší než systém strany jediné. Jakákoliv opozice je lepší než žádná. Udržuje totiž vládu ve střehu.

Rázné odmítnutí státu jedné strany bude mít navíc dozvuky daleko za hranicemi Japonska. Dává totiž jasně najevo, že touha po možnosti politické volby se neomezuje jen na několik šťastných zemí zejména v západním světě. Toto ponaučení má klíčový význam obzvláště v době, kdy hospodářský úspěch Číny přesvědčuje až příliš mnoho politických představitelů – především v Asii, ale nejen tam –, že si občané přejí, aby se s nimi zacházelo jako s dětmi.