Od chvíle, kdy Francie a Nizozemsko odmítly navrhovanou Ústavní smlouvu Evropské unie, lídry EU už celé týdny zaměstnává to, že ukazují prstem jeden na druhého nebo obviňují francouzské a nizozemské voliče z nepochopení otázky, jež jim byla položena. Neobjevil se však žádný panevropský státník a žádná významná evropská instituce neměla odvahu přinést svou vlastní analýzu současné situace, nebo dokonce navrhnout strategický scénář pro budoucnost.

Jistěže, francouzští a nizozemští občané skutečně neodpovídali na otázku, na niž měli odpovědět. Jejich hlasování bylo protestem proti globalizaci, odmítnutím současného světa s jeho vzdálenými a nepochopitelnými mechanismy vládnutí. Podobně jako v případě antiglobalizačního hnutí lze i nové antievropanství považovat za poptávku po odlišném evropském modelu – jisté „alter-evropanství“.

Potíž tedy netkví v tom, co Tony Blair ve svém inauguračním projevu před Evropským parlamentem označil za krizi vůdcovství. Žádný státník se neobjevil proto, že krize zasahuje hlouběji.

Dvě světové války a válka studená formovaly evropskou integraci jako projekt míru, obrany základních hodnot Západu a společné hospodářské prosperity. Tato fáze kulminovala pádem komunismu v roce 1989, avšak šance na překonání historických rozporů kontinentu tehdy vyžadovala předefinování evropského­ projektu. Smlouvy z Maastrichtu (1992) a Amsterdamu (1997) daly EU novou organizační strukturu a položily základy politických institucí odpovídajících hospodářské síle Evropy.

Když politici debatovali o budoucnosti EU, hovořili o „finalitě“ – koncovém plánu evropské integrace, jak jej v roce 2000 vymezila slavná přednáška německého ministra zahraničí Joschky Fischera. Doprovodná intelektuální debata, slavnostně zahájená filozofy Jürgenem Habermasem a Jacquesem Derridou, definovala podstatu evropské totožnosti především oproti diapozitivu Spojených států, ale také ve vztahu k výzvám, jež přináší globalizace.

Tato debata musí pokračovat, třebaže se zdá, že francouzské a nizozemské referendum Ústavní smlouvě vzalo život. EU bude nadále spravována v souladu se smlouvou z Nice z roku 2000, která ovšem nedává prostor hlubší politické integraci (či rozšíření) ani nezaručuje efektivní fungování unijních institucí. Sestavení nového návrhu ústavní smlouvy by si zřejmě vyžádalo ještě více času, než bylo třeba k vytvoření současného návrhu, a také není pravděpodobné, že by nezbytné změny bylo možné zavést prostřednictvím mezivládní konference.

Jediným schůdným směrem je tudíž využít dnešní „přestávky k zamyšlení“ k oživení stávající Ústavní smlouvy. To by vyžadovalo prodloužení lhůty pro ratifikaci do roku 2008. Bylo by také zapotřebí stanovit společné datum ratifikace (ať skrze současně probíhající referenda nebo parlamentní hlasování) pro všechny země, kde ještě ratifikace neproběhla, včetně Francie a Nizozemska.

Řečeno jinak, současná „přestávka k zamyšlení“ není příležitostí ke změně navrhovaného textu (ačkoliv mezivládní konference by mohla přesunout třetí část, která harmonizuje předchozí smlouvy, do přílohy). Úkolem je spíš pozměnit politický a socio-psychologický kontext ratifikačního procesu tím, že se vypořádáme s klíčovými otázkami.

Zaprvé, jak by se měly definovat vztahy mezi národními a společnými evropskými zájmy? Nejde jen o rozdělení kompetencí, ale také o zásadnější otázku toho, kdy se spoléhat na mezivládní instituce a kdy se obrátit na evropský lid jako celek.

Evropská rada, která ve strukturách Unie zastupuje členské státy, by mohla získat veřejnější charakter. V dvoukomorovém systému by se na ni mohlo pohlížet jako na určitou „sněmovnu národů“ v rámci toho, co Jacques Delors označil za „federaci národních států“.

Druhá otázka se týká rozsahu EU. Evropa je zvláštní kombinací geografie a dějin, ale hranice EU – a tedy vyhlídky na další rozšíření – určuje její absorpční kapacita a adaptační schopnosti kandidátských zemí. Je rozšiřování jedinou účinnou politikou stabilizace a míru? Nebo se prostředkem podpory rozvoje a stabilizace může stát „sousedská politika“, jak jím kdysi pro západní Evropu byl Marshallův plán?

Zatřetí, místo neplodného soupeření mezi „liberálním“ a „sociálním“ modelem hospodářského rozvoje potřebujeme konfrontaci zkušeností Velké Británie a Švédska na jedné straně a Německa a Francie na straně druhé. Jsou tyto zkušenosti vzájemně neslučitelné, nebo je konvergence možná? Jaké politiky snižují nezaměstnanost? Jaká opatření mohou zajistit světovou konkurenční schopnost EU? Jak můžeme zúžit stávající rozdíly v rozvoji a materiálním blahobytu napříč Evropou?

Začtvrté, je potřeba se vypořádat s aspiracemi EU na společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Hrozby, jimž dnešní svět čelí, jsou nadnárodní, takže odpověď na ně musí být taktéž nadnárodní. To je však nemožné bez jasné evropské totožnosti – a tedy bez společného zájmu být prosazován a chráněn.

V reakci na francouzské a nizozemské referendum načrtla Evropská komise a Evropský parlament plány na celoevropskou debatu o těchto otázkách. Taková debata ovšem vyžaduje také organizační rámec, který by angažoval evropskou občanskou společnost, národní parlamenty a celoevropská masmédia.

Demokracie přináší určité výdaje, ale ty jsou vždy nižší než cena, již je třeba zaplatit za vyhýbání se podílu všech občanů na politice. Jedině nová evropská debata, která bude ztělesněním společných kroků evropských občanů a institucí, dokáže účinně bojovat s „alter-evropanstvím“. Možná ještě nenazrál čas na opravdovou evropskou ústavu, avšak vyrovnávání se se zásadními problémy, jimž EU čelí, nikoli snaha se jim vyhýbat, by mohlo vytvořit potřebný kontext pro oživení ústavní smlouvy a připravení Unie na výzvy naší doby.