Schůzka v Hongkongu, která se uskutečnila v rámci kola obchodních jednání z Dauhá, zanechala v rozvojovém světě citelný pocit frustrace z pomalého tempa liberalizace zemědělství, na němž se dohodly bohaté země. Může se proto zdát naivní a kontraproduktivní zvyšovat laťku a naznačovat, že je potřeba povznést se nad obchod a přesunout na nejvyšší příčku v seznamu priorit investice. Může však jakékoliv „rozvojové kolo“ hodné toho jména podobnou výzvu ignorovat?

Původně se zamýšlelo, že kolo z Dauhá bude řešit otázku investic, avšak rozvojové země se rozhodly celou záležitost posunout o stupeň níže a soustředit se raději na zemědělství. Ukázalo se, že tato taktika je dvousečnou zbraní.

V Číně, Brazílii, Malajsii a Mexiku představují přímé zahraniční investice (FDI) 8 až 12% hrubé tvorby fixního kapitálu – aniž by generovaly dluh. Ačkoliv nejméně rozvinuté země přitahují necelá 3% severojižních investic, i tyto toky představují více než 3% jejich HDP, což je vyšší hodnota, než činí průměr pro rozvojové země.

Ve snaze o stimulaci FDI se několikanásobně zvýšil počet bilaterálních smluv, které však jen zřídkakdy vedou k vyváženým vztahům. V lákání investorů existuje mezi státy silná konkurence a pouze několik málo z nich, například Čína nebo Indie, je schopno jednat s průmyslovým světem jako rovný s rovným. Rozvojové země mají proto zájem požadovat mnohostranný dialog o investičních podmínkách, aby dosáhly určitých kolektivních záruk.

Aniž by se navracely k iluzi hospodářského plánování, potřebují mít tyto země možnost určovat zahraničním investorům podmínky s cílem maximalizovat místní dopad investic na zaměstnanost, rozšíření technologií, strategická partnerství a tak dále. Současně může u rozvojových zemí vyvstat potřeba podporovat místní soukromé sektory a průmyslová odvětví, jež jsou zatím „v plenkách“, prostřednictvím dočasných protekcionistických opatření, která by jim pomohla zvýšit výkon na cestě k liberalizaci.

Na takových návrzích není nic kacířského. Všechny rozvinuté země činily koneckonců totéž. V devatenáctém století omezily Spojené státy investice do několika sektorů včetně financí. Dnes USA i Evropská unie bedlivě hlídají mezinárodní akvizice. Rovněž nové asijské ekonomiky se odchylují od ryze liberálního modelu. A dokonce i Irsko, tento šampion ekonomické liberalizace, se přiklonilo k selektivnějšímu přístupu.

Odmítání uznat legitimitu podobných strategií způsobilo v roce 1998 po třech letech vyjednávání mezi státy OECD kolaps Multilaterální dohody o investicích. Tento projekt byl vnímán – a právem – jako faktická rezignace na suverenitu, protože zaváděl rigidní princip nerozlišování mezi zahraničními a místními firmami, který by zlikvidoval manévrovací prostor hostitelské země, aniž by za to cokoliv nabízel. Taková vyhlídka by byla pro rozvojové státy ještě méně přijatelná.

Za jakých podmínek lze rozumně doufat v opětovné zavedení multilaterální dohody o investicích? Má-li být taková dohoda životaschopná, musí uznávat legitimní potřebu určité regulace. Rovněž by měla pomoci chudým zemím vyrovnat se s kvazigeneralizací standardů „sociální a ekologické zodpovědnosti“, které ve stále větší míře utvářejí firemní praxi a spotřebitelskou poptávku. Měla by obsahovat etický kodex investora a také vzorec, podle něhož se budou náklady na zavedení podobných standardů dělit mezi stát, zahraniční investory a místní subdodavatele.

Uplatňování stejných investičních podmínek ve všech zemích by samozřejmě oslabilo motivaci investovat do těch nejméně atraktivních. Dalo by se však dosáhnout dohody, která by zavedla kategorie zemí, přičemž nejvýznamnějším cílem by bylo zamezit dumpingu mezi zeměmi stojícími na stejném stupni rozvoje.

Aby se multilaterální vyjednávání setkalo s úspěchem, muselo by řešit také očekávání zahraničních investorů, kteří chtějí záruky, že jejich investice jsou bezpečné. Dohoda by měla obsahovat ustanovení o zlepšení podnikatelského prostředí – o jeho průhlednosti a vyzpytatelnosti – tím, že se stanoví rámec pro státní intervence, aniž by vláda ztratila svá nezadatelná práva. Tím by se snížila pravděpodobnost krizí a zároveň zavedly mechanismy pro dělbu nákladů, pokud by k nějakým krizím došlo.

Žádná multilaterální dohoda o investicích nedokáže vyřešit všechny institucionální problémy a tržní selhání, které zamezují toku kapitálu do rozvojových zemí. Někteří ekonomové poukazují na nedokonalé informace, jež brání firmám uvažovat o vyšší návratnosti dostupných investic v rozvojovém světě. Je-li tento pohled správný, pak by dohoda mohla vytvořit nové nástroje pro šíření informací a zároveň dát najevo odhodlání chudých zemí stavět se k FDI vstřícně.

Jiní analytici poukazují na zvyšující se výnosy, které doprovázejí vyšší koncentraci investic – což je jev znevýhodňující chudé země. Multilaterální jednání by přinejmenším poskytlo příležitost uznat existenci tohoto problému, zamyslet se nad způsobem, jak investice co nejlépe koordinovat, a napomoci podle toho přesouvat rozvojovou pomoc.

Navzdory složitosti problému a potřebě technické pomoci nejslabším účastníkům jednání by měla multilaterální dohoda o investicích figurovat v mezinárodní agendě mezi předními prioritami. Zatímco totiž otázky zemědělského obchodu stavějí národní zájmy bohatých a chudých zemí do vzájemného protikladu, podpora investičních toků do rozvojového světa by mohla sjednotit všechny státy kolem společného cíle.