Je známo, že řada států se staví skepticky k jakékoli Amerikou vedené invazi do Iráku, anebo se rovnou a otevřeně staví proti ní. Méně se ví o rozdílech, které mezi Amerikou a větším zbytkem světa panují v tom, jak bojovat proti terorismu. Právě tento rozpor je nebezpečný.

Není žádným překvapením, že po úvodní solidaritě, jež následovala po teroristických útocích na New York a Washington v září 2001, se názory začaly rozcházet. Vždyť tragédie 11. září se stala ve Spojených státech, a tak není divu, že pocit bezprostřednosti zde byl silnější a dlouhodobější. V Evropě jde mnoha vládám o to, aby nevystrašily své obyvatele a nepoškodily vztahy s muslimskými menšinami. Některé hlasy tvrdí, že za katastrofu byla alespoň zčásti odpovědná americká zahraniční politika, a proto by podle nich bylo rozumné od Ameriky se distancovat.

Možná nejdůležitější faktor, který tento rozpor prohlubuje, je široce rozšířený pocit déjŕ vu . Evropa na vlastní kůži pocítila terorismus v 70. a 80. letech, a vyrovnala se s ním bez šrámů na jejích demokraciích. Terorismus (jak soudí většina Evropanů) je nepříjemnost, s níž je třeba se vyrovnat, nikoli výzva, jež žádá naprostou změnu. A navíc - politická rétorika, ohánějící se slovy "zlo" a "válka", jež dokáže mobilizovat Američany, zní těm, kdo dávají přednost manažerskému přístupu, zcela cize.

Různost pohledů u různých politických kultur je přirozená. Bez kontroly však tyto neslučitelné názory mohou nebezpečně omezovat spolupráci, bez níž nelze řešit společné zranitelné body. A taková spolupráce je v těchto chvílích zásadní, neboť dnešní terorismus je smrtonosnější a nezvladatelnější mnohem více než všechny jeho dosavadní mutace.

Na tento vývoj mají vliv dvě obecnější tendence. První skupina trendů se týká ekonomie a technologií. Kombinace tržní síly a otevřenosti zvyšuje účinnost řady nepostradatelných systémů - dopravy, informatiky a energií -, avšak zároveň zvyšuje jejich zranitelnost.

Demokratizace technologií vede k tomu, že nástroje hromadného ničení mohou být stále menší, levnější a snadněji vyrobitelné. Zatímco bomby a časové spínače byly kdysi těžké a nákladné, dnes jsou plastické trhaviny a digitální časovače lehké a levné. Únos letadla tak může vyjít na částku jen o málo převyšující cenu letenky.

Také informační revoluce teroristům pomohla: poskytla jim nenákladný komunikační a organizační prostředek, který skupinám, jež dříve byly omezeny místní nebo národní působností policie, umožnil dostat se na reálně globální úroveň. Před třiceti lety byla okamžitá globální komunikace výsadou velkých subjektů s obrovskými rozpočty (vlád, nadnárodních firem, katolické církve). Díky internetu je takové dorozumívání v podstatě zdarma.

Druhý soubor trendů odráží změny motivace a organizace teroristických skupin. V polovině minulého století se teroristé řídili relativně dobře definovanými politickými cíli, jež měly sloužit hromadnému ničení. Nemálo z nich bylo podporováno a tajně řízeno vládami.

Na konci století vyrostly na periferiích několika náboženství nové radikální skupiny. Nejpočetnější byly desítky tisíc mladých muslimských mužů, kteří se vydali bojovat proti Sovětům, již okupovali Afghánistán. S tím, jak se omezené a politické motivace změnily v neomezené a mstivé úmysly, posílené příslibem odměny posmrtného života, získal terorismus brutálnější a nevybíravější podobu.

Také organizace se měnily. Al Kajdá, síť desítek tisíc osob volně propojených prostřednictvím buněk rozmístěných v šedesáti zemích po celém světě, dala terorismu dříve nevídaný rozměr.

Terorismus je dnes kvůli těmto trendům mnohem hůř zvladatelný. Svět se pochopitelně zaměřuje na terorismus spojený s islámským extremismem. Bylo by však chybou omezovat pozornost jen na islámské teroristy, poněvadž nelze opomíjet širší dopady demokratizace technologií a obecnější soubor výzev, jimž je třeba čelit.

Nové technologie daly zvráceným skupinám a jednotlivcům do rukou ničivou sílu, jíž kdysi mohly disponovat jen vlády. Každé velké lidské společenství má uvnitř sebe jedince, kteří se odchylují od uznávaných norem. Někteří takoví jedinci trpí úchylkou ničit. Vzpomeňme na protivládního fanatika Američana Timothyho McVeigha, který měl do útoků 11. září 2001 na kontě nejstrašlivější teroristický čin na území USA. S islámem neměla nic společného ani japonská sekta Óm Sinrikjó, která v roce 1995 vypustila v tokijském metru otravný plyn sarin.

"Smrtonosnost" terorismu narůstá, a to bez ohledu na jeho původ či zázemí. V 70. letech stály palestinský útok na izraelské sportovce během mnichovské olympiádu nebo výpravy Rudých brigád "jen" desítky životů. Když v 80. letech sikhští extremisté vyhodili do vzduchu let společnosti Air India, přišlo o život 325 lidí. S pádem newyorských Dvojčat zhaslo několik tisíc životů.

Prodloužíme-li tyto trendy a představíme-li si, že nějaká zvrácená skupina může získat přístup k biologickému nebo jadernému materiálu, lze si domyslit, že teroristé budou moci zabíjet lidi po miliónech. Hitler a Stalin k tomu potřebovali totalitní vlády. Dnes už ale úchylná skupina či jednotlivec k zabití milionů lidí žádnou podporu státu potřebovat nebude. Tato "privatizace války" dramaticky mění světovou politiku.

Další eskalace terorismu bude mít na naši městskou civilizaci hluboký dopad. Co se stane s naší vůlí žít a pracovat ve městech, s cenami realit, s muzei a divadly, když příští útok nemusí zničit jen dvě kancelářské budovy, ale celou spodní část Manhattanu nebo celou pařížskou Rive gauche?

Dnešní terorismus se už téměř v ničem nepodobá terorismu 70. let - terorismu Irské republikánské armády, baskických separatistů nebo Rudých brigád. Ne jedna, ale mnoho společností je dnes zranitelných. Člověk nemusí souhlasit se vším, co George W. Bush říká, aby pochopil, že v jedné věci má naprostou pravdu. Že totiž to, jak se věci dělaly doteď, už nestačí.