LONDÝN – „Skrze lstivost a prohnanost burzovních makléřů vzešla taková spleť lumpáren a podfuků, takový taj podlosti a nesrozumitelný žargon pojmů, jimiž se do něj proniká, jaké v žádné jiné době ani zemi nikdy nikdo nepoznal.“ Jízlivost Jonathana Swifta pocházející z osmnáctého století pasuje i na současný svět finančního „zprostředkovatelství“: dnes, stejně jako tehdy, finančnictví halí svou „spleť lumpáren a podfuků“ do „nesrozumitelného žargonu“. Jak ve svém dubnovém projevu vysvětlil americký prezident Barack Obama: „Mnohé praktiky byly tak neprůhledné a komplikované, že obří sázky, které se uzavíraly, si v těchto společnostech – natož mezi těmi, kdo byly pověřeni dohledem – plně uvědomoval málokdo.“

Měl ale Swift pravdu, když za hlavní pohnutku k nesrozumitelnosti pokládal lumpárny? Jde evidentně o silnou motivaci, v politice stejně jako ve finančnictví. Čím méně lidé něčemu rozumí, tím snáze se nechají ošálit. Obchodníků s teplou vodou nikdy nebyl nedostatek: o jednom, který nesmyslným žvaněním nabízel nápoj lásky, napsal Donizetti operu L’elisir d’amore. Jenže palivem nedávné exploze finančního novátorství nebyl nutně záměr klamat, ba ani touha vydělat.

Vezměme si aktuální občanskoprávní žalobu americké Komise pro burzy a cenné papíry proti Goldman Sachs. Fabrice Tourre, řečený Fab, zázračné dítě od Goldmanů, čelí obvinění, že vytvořil komplikovaný cenný papír tak, aby selhal. Měl v úmyslu šidit? Nebo mu šlo spíš o intelektuální rozkoš, kterou mu přinášelo stvoření „frankensteinovské zrůdy“ (jak se sám vyjádřil v jednom ze svých emailů), bez ohledu na následky?

Dominantním motivem bylo, zdá se, to druhé. Jiný z jeho emailů říká: „Celý ten systém se co nevidět zhroutí… jediný, kdo to může přežít, je fantastický Fab… stojící vprostřed všech těch komplikovaných, obří pákou vyzdvižených, exotických obchodů, které stvořil.“ Zdá se, že Tourreho hnala vpřed vášeň přechytračit zbytek smečky (a samozřejmě si svou mazaností přijít k penězům).

Finančnictví obestírají mlhy odjakživa, zcela mimo snahu podvádět veřejnost. „Podvojné účetnictví“ patří k největším vynálezům evropské civilizace, a přece má většina lidí i po pěti staletích v aktivech a pasivech guláš. Bez těchto znalostí odborné výrazy jako „bilanční recese“ a „rekonstrukce účetních bilancí“ postrádají veškerý smysl.

S komplikovaností nejasnosti přibývá. Exploze odvozených instrumentů čili derivátů vyžaduje tolik úsilí o porozumění, že je nutné obrazné vyjadřování. Představte si kolateralizované dluhové obligace jako otrávené párky, říká ekonom Nouriel Roubini, v nichž podřadné hypotéky představují krysí maso. S jistým duševním úsilím si laik dokáže představit, jak se tyto otrávené párky, jinak známé jako „toxická aktiva“, šíří bankami celého světa, ničí jim zažívací trakt a ochromují ekonomiky, jimž mají sloužit.

Jediným důvodem nejasnosti ale není jen složitost. George Orwell ve slavné eseji „Politika a anglický jazyk“ poukázal na rozšířené používání eufemismů čili nenazývání věcí pravými jmény. Vyplývalo to, domníval se, z toho, že v moderním světě začalo být příliš mnoho věcí nechutných či těžko stravitelných, takže je nelze pojmenovat přímo. Jedním z jeho příkladů byl slovní obrat „korekce hranic“, jímž se zaobalovaly násilné přesuny populací.

Dalším aspektem je politická korektnost: kupříkladu označování postižených za „odlišně schopné“. Jak poukazuje historik Tony Judt: „Nejde o ‚odlišnou‘, ale o chybějící schopnost. Mizerný jazyk… zakrývá důsledky skutečné moci a schopnosti, skutečného bohatství a vlivu.“ Díky takovému jazyku pohodlněji vládne hluboká nerovnost.

Neméně významný je přímočarý úpadek umění číst a psát. Orwell hovořil o úřednících, kteří prefabrikáty slov skládají jako „montované kurníky.“ Tento rys pěkně dokládá nedávná zpráva MMF:

„Rizika pro globální finanční stabilitu se zmírnila, jelikož ekonomické oživení nabylo na síle, ale obavy ohledně svrchovaných rizik vyspělých zemí by mohly nárůsty podrýt a kolaps úvěrů prodloužit. Bez úplnějšího ozdravení bilancí finančních ústavů a domácností by se zhoršování udržitelnosti veřejných dluhů mohlo přelít zpět do bankovní soustavy anebo přes hranice. Je proto potřebné, aby politiky (1) redukovaly suverénní zranitelnosti, mimo jiné komunikací věrohodných plánů střednědobé fiskální konsolidace, (2) zajistily, aby se běžící proces zkracování dluhové páky plynule odvíjel a (3) rázně vykročily k dovršení regulatorní agendy s cílem posunout se k bezpečnější, odolnější a dynamičtější globální finanční soustavě. U zemí rozvíjejících se trhů, kde vzestup kapitálových přílivů vede ke strachu z inflace a bublin cen aktiv, se nabízí pragmatický přístup využívající kombinace makroekonomických a obezřetných finančních politik.“

Je paradoxní, že tentýž dokument se hemží požadavky větší „transparentnosti“. Takže si tuto pasáž z pera MMF přeložme do transparentního jazyka:

„Světové ekonomice hrozí méně rizik, neboť se zotavuje z recese a banky a domácnosti snižují své dluhy. Strach z platební neschopnosti vlád v bohatých zemích by ale mohl zapříčinit zvýšení úrokových sazeb a pokles směnných kurzů a tím zotavení ohrozit. Nutné jsou tedy tři věci: vlády musí (1) postupně a uvěřitelným způsobem snižovat své schodky, (2) zachovávat dostatek výdajů, aby kompenzovaly vyšší úspory v soukromém sektoru, a (3) neúnavně prosazovat bankovní regulaci. V rozvojových zemích by se měla využívat hospodářská politika a společně s ní bankovní regulace, aby se zabránilo inflaci a bublinám aktiv.“

Čím větší vzdálenost mezi jazykem elit a běžných lidí, tím vyšší riziko revolty. Tam, kde složitost ve finančnictví či politice vytváří nové příležitosti k podvádění, brání porozumění anebo rozmazává hranice zodpovědnosti, bychom se měli snažit ji omezovat. Tam, kde tyto problémy pramení z úbytku schopnosti jasně se vyjádřit, je řešením zkvalitnit školství. Cenou, již je třeba platit za srozumitelnost, tak jako za svobodu, je neustálá bdělost a oboje spolu souvisí.