LONDÝN – Soukromí se stalo velkým tématem současné právní vědy. „Právo na soukromí“ je zakotveno v Deklaraci lidských práv Organizace spojených národů a zaručuje je článek 8 Evropské konvence o lidských právech. Protiváhu článku 8 však představuje článek 10 zaručující „svobodné vyjádření názoru“. Které právo tedy má přednost, pokud se dostanou do rozporu?

Za jakých okolností je například správné omezovat svobodu tisku kvůli ochraně práva na soukromí a naopak? Stejná rovnováha se hledá mezi právem občanů na ochranu údajů a vládním požadavkem mít přístup k osobním informacím za účelem boje proti zločinnosti, terorismu a tak dále.

Svoboda projevu je základní demokratickou svobodou. Je to nezbytná ochrana proti zneužívání moci a zakrývání nepravostí veřejných činitelů. Nikdy se neprojevila účinněji než při vyšetřování aféry Watergate, která v roce 1974 vedla k pádu Richarda Nixona.

Není tedy překvapivé, že svoboda tisku je tou, kterou autoritářské vlády nejdychtivěji omezují. Pokud se jim podaří dostatečně umlčet média, mohou dokonce připustit (relativně) svobodné volby jako v Putinově Rusku. A protože je tisk ve velké části světa silně potlačován, zůstává svoboda projevu jen chvályhodným sloganem.

Zároveň však může být svobody tisku příliš. Bulvární tisk je postupem let stále vlezlejší, přičemž se odvolává na právo nejen odhalovat korupci a neschopnost na vysokých místech, ale také šimrat čtenáře skandálními odhaleními o soukromém životě slavných. To, co začalo jako zábavná šuškanda o členech královských rodin a filmových hvězdách, přerostlo v mohutný útok na soukromí, přičemž noviny tvrdí, že jakýkoliv pokus vykázat je z ložnic je útokem na svobodu tisku.

Tato otázka prošla nedávno zatěžkávací zkouškou u britského Nejvyššího soudu. Čelní britský bulvární plátek News of the World přinesl v březnu na první stránce „exkluzivní“ reportáž nadepsanou titulkem „BOSS F1 POŘÁDAL NECHUTNÉ NACISTICKÉ ORGIE S 5 ŠLAPKAMI“. V článku stálo, že Max Mosley, prezident Federation Internationale de l’Automobile (FIA, orgánu dohlížející na světový motorismus a motoristické závody) a syn bývalého britského fašistického předáka sira Oswalda Mosleyho, se o dva dny dříve zúčastnil v soukromém londýnském bytě sadomasochistických „orgií s nacistickou tématikou“. Článek doprovázely fotografie, které ve spolupráci s News of the World tajně pořídila jedna z žen a k jejichž stažení z webových stránek nedělníku byli čtenáři vybízeni.

Max Mosley přiznal, že se této (nikoliv nezákonné) akce zúčastnil, ale zažaloval News of the World za narušení soukromí; noviny argumentovaly tím, že odhalení Mosleyho sexuálních aktivit je „ve veřejném zájmu“. Předsedající soudce Eady obhajobu novin zamítl a přiznal Maxi Mosleymu za narušení soukromí odškodné ve výši 60 000 liber – je to dosud nejvyšší odškodnění přiznané kvůli porušení článku 8.

Eadyho verdikt má jeden podivný aspekt. Soudce odmítl obhajobu News of the World , podle níž šlo o „veřejný zájem“, protože nenašel žádné důkazy, že sadomasochistický večírek měl „nacistickou tématiku“. Z toho vyplývá, že pokud by nacistickou tématiku měl, vzhledem k Mosleyho postavení v čele FIA by bylo legitimní informace o něm zveřejnit. Konkrétní obsah Mosleyho soukromých fantazií však s případem dozajista nijak nesouvisí. Lze jen těžko pochopit, proč bych měl mít menší právo na soukromí jen proto, že mě vzrušuje nacistická uniforma, než kdyby mě vzrušovaly kalhotky.

Eadyho nálezu se však podařilo obnažit klíčovou dělicí čáru, která je nezbytná pro veškeré úvahy o soukromí: čáru mezi tím, co je v zájmu veřejnosti a co veřejnost zajímá. Jak lze tedy této dělicí čáry efektivně využít?

Francie má zákon o soukromí, který výslovně definuje jak rozsah soukromí, tak i okolnosti, na něž se tento zákon vztahuje. Naproti tomu v Británii je na soudcích, aby rozhodli, co přesně „právo na soukromí“ znamená. Panují přirozené obavy, že konkrétní zákonná úprava koncipovaná s cílem chránit soukromí by mohla nasadit náhubek legitimním dotazům žurnalistů. Zároveň se všeobecně uznává (s výjimkou většiny editorů a novinářů), že obrovská část mediálního vměšování se není ničím jiným než zneužitím svobody tisku, jehož jediným cílem je zvýšit prodej daného média ukájením veřejné touhy po pikantnostech.

Vytvořit rámec zákona, který omezí zneužívání moci tisku a současně ochrání jeho svobodu odhalovat případy zneužití politické moci, by bylo obtížné, avšak nikoliv nemožné. Základním principem je, že sdělovací prostředky by neměly mít možnost podbízet se senzacechtivosti veřejnosti pod pláštíkem ochrany veřejného zájmu.

To, co slavní lidé – a obyčejní lidé samozřejmě také – dělají v soukromí, by mělo být pro sdělovací prostředky tabu, pokud tyto osoby nedají svolení k tomu, aby se o jejich aktivitách psalo, aby se fotografovaly nebo filmovaly. Jedinou výjimku by měla představovat situace, kdy mají určité noviny dostatečné důvody k přesvědčení, že dané osoby porušují zákon nebo že – i kdyby zákon neporušovaly – svým chováním podrývají vlastní způsobilost vykonávat povinnosti, jejichž plnění se od nich očekává.

Užívání drog popovou hvězdou se tedy zveřejnit smí, avšak její sexuální návyky (jsou-li legální) nikoliv. Soukromý život politika se smí odhalit tehdy, pokud lze očekávat, že bude mít dopad na jeho způsob řízení země, a soukromý život špičkového manažera veřejně obchodovatelné společnosti zase tehdy, pokud by mohl mít dopad na výnos pro akcionáře.

Toto by měly být jediné případy „veřejného zájmu“, na které se ve své obhajobě může odvolat sdělovací prostředek čelící žalobě za narušení soukromí. Média by se pak možná stala o něco suchopárnějšími, avšak veřejný život by byl mnohem zdravější.