Před více než rokem napsal básník a novinář Raúl Rivero Castańeda, že odmítá, aby mezinárodní debatu o osudu 11 milionů lidí na Kubě definovalo americké embargo proti tomuto ostrovu. ,,V této zemi je skutečnou blokádou, která ovlivňuje každodenní život lidí, vnitřní systém vládnutí," konstatoval Rivero. Od té doby snáší svou vlastní soukromou blokádu.

Kubánský vnitřní systém je takový, že se Riverovi dařilo ho proti sobě nepopudit až do března letošního roku. Během tří dnů v tomto měsíci však kubánská vláda zatkla nejen Rivera, ale i dalších 27 nezávislých novinářů. Do dubna byli všichni odsouzeni k 14 až 27 letům vězení. Tito novináři byli součástí jarní čistky, která změnila 75 Kubánců - včetně knihovníků, spisovatelů a dalších profesionálů - v politické vězně.

Rivera a novináře, kteří propašovali své úřední dopisy do zahraničí, přivedlo do vězení jejich neodbytné lpění na možnosti psát, co vidí a cítí. Tato oddanost pravdě by je nyní mohla zabít. Rivero i dvaašedesátiletý novinář Oscar Espinosa Chepe jsou podle sdělení jejich rodin návštěvníkům nemocní. Rivero, který hodně ztratil na váze, má problémy s krevním oběhem, zatímco Espinosa trpí zhoršujícím se onemocněním jater.

Castro si musí uvědomit, že i když se nechá obměkčit a propustí Rivera i ostatní, oni pravděpodobně v zemi zůstanou. Rivero již dávno pochopil, že Castro je možná otcem kubánské revoluce, ale že děti této revoluce jsou stále svéhlavější. Castro může jejich prosté pravdy popírat jako kubánský král Lear, ale Rivero i ostatní vytrvají. Podávají svědectví. Píší.

Rivero se k překročení revoluční definice žurnalismu odhodlal v roce 1989, kdy vystoupil ze svazu spisovatelů a připojil se k několika dalším intelektuálům, kteří podepsali otevřený dopis, jenž nadnesl otázku politických vězňů.

Děti revoluce již neposlouchaly, a tak je Castro potrestal. Mnozí ze vzbouřenců jeden po druhém odpadli, ale Rivero vytrval. Kromě něj pokračovali ve své pokojné opozici i další - včetně ekonomky Marthy Beatriz Roqueové nebo dr. Oscara Elíase Bisceta, kteří jsou nyní spolu s Riverem ve vězení.

Rivero založil nezávislou tiskovou agenturu a přímo pod nosem - a bedlivými zraky úřadů - posílal svou práci do zahraničí. V jednom komentáři z roku 1998 psal o novinářích vězněných za nezávislou činnost a naříkal si, že domácí tisk je ,,naprosto zbaven významu". V jiném článku napsal, že ho nikdo nemůže donutit, aby se cítil jako zločinec: ,,Jsem pouze člověk, který píše; člověk, který píše v zemi, kde se narodil."

Úřady Rivera během let zatýkaly, vyslýchaly, terorizovaly a rovněž se ho pokusily vypoklonkovat z ostrova, načež by pravděpodobně zmizel v černé díře exilové komunity v Miami. Jenže Rivero byl příliš chytrý. Zůstal a označil sám sebe za ,,inxulanta". Ostatní se zachovali stejně.

Když jsem v roce 2001 navštívila Kubu se skupinou studentů, kteří o tomto ostrově psali, jeden z nich, Ezequiel Minaya, strávil svůj pobyt rozhovory s Riverem a dalšími spisovateli. Mnozí z Riverových starých přátel se obávali, že kdyby s básníkem mluvili, mohlo by je to ohrozit, a sám Rivero působil osamoceně. Můj student se ho zeptal, proč tedy zůstává, na což básník odpověděl svou životní mantrou: ,,Proč bych měl odcházet, toto je má země."

Po celá léta svaloval Castro vinu za veškeré vnitřní problémy na drakonické obchodní embargo USA. Spisovatelé jako Rivero a další političtí vězni, stejně jako disidenti, kteří nejsou ve vězení, však odmítají, aby to Castrovi prošlo tak snadno.

Oni si nepřejí opustit Kubu; chtějí ji předefinovat. Více než 30.000 Kubánců podepsalo Varelovu petici požadující referendum o základních lidských právech. Mezinárodní společenství naslouchá a zatýkání a zadržování je pouze přimělo k větší pozornosti.

Americká levice, která v otázce Kuby dlouho mlčela, si konečně odkašlala. V polovině září tlak i nadále narůstal. Evropský parlament odsoudil porušování lidských práv na Kubě a požaduje propuštění Rivera a dalších vězňů. Evropská unie se ještě předtím dohodla na nových sankcích proti Kubě, což Castra rozlítilo. Kubánská biskupská konference zase vznesla požadavek na shovívavost vůči vězněným osobám.

Ať už bude ve vězení, nebo na svobodě, Rivero neodejde. V roce 2000 psal o jedné soutěži v poezii, kterou pořádala disidentská skupina Reflexe. Z jednotlivých příspěvků bylo zřejmé, že se Castrovi nedaří ovládnout fantazii lidí na ostrově. Rivero se musí stále těšit z básně Nestora Leliebreho Camueho, rodáka ze Santiaga de Cuba.

"Nevrhni se do moře

pro lásku Boží.

Vyčkej. Z té země stoupá

úchvatný jas."

Skončit na tomto místě by však Rivera zklamalo. Kubánci jsou známí tím, že si dokážou zachovat humor i v nejhorších situacích. Mám za to, že Rivero by si přál skončit zápisem v deníku, který propašoval ven jeho novinářský kolega a spoluvězeň Manuel Vázquez Portal. Vázquezův deník je zveřejněn na webové stránce Výboru na ochranu novinářů:

"Nyní mohu říci spolu s T. S. Eliotem: ,Duben je nejkrutější měsíc.` Čtvrtý duben je pro mě špatný den. Kdysi mě matka 4. dubna osmnáctkrát udeřila do hlavy za to, že jsem bez jejího povolení vstoupil do Pionýra. Letos 4. dubna mi zase dali 18 let za to, že jsem bez povolení psal. Poprvé jsem byl dítě, nyní podruhé jsem stařec. Zdá se, že represe nefungují; buďto nefungují, anebo jsem nesmírně tvrdohlavý."