Plodí krajní chudoba násilí a nakonec revoluci? Mnozí lidé jsou přesvědčeni že ano a v souladu s tím se snaží vysvětlovat fenomény sahající od gerilových povstání po islamistický terorismus.

Co lidi pohání a vyvolává změny společností, věděli však lépe už Karel Marx a Alexis de Tocqueville, dva vynikající sociální analytici devatenáctého století. Krajní bída nepřináší rebelii, nýbrž apatii. Ti nejchudší mohou být využiti nanejvýš při občasných manifestacích zlosti, ale sami nejsou hmotou, z níž vznikají teroristé nebo revolucionáři.

Mnohem podstatnější skupinou jsou v každé společnosti ti, kdo se začali přibližovat novým poměrům, avšak jejich postupu něco brání. Jejich touhy a ambice nejsou za daných okolností nerealistické, ale něco je maří. Věci nejsou v pohybu tak rychle, jak by chtěli, nebo se nehýbou vůbec, a to v důsledku poměrů, nad nimiž nemají moc. Příležitosti sice existují, ale nelze se jich chopit a uskutečnit je.

Právě tato skupina, nikoli bezútěšně chudí a bezmocní, vytváří onu ohromnou mobilizační sílu, která vede k násilnému protestu a nakonec k zásadní změně.

Politika frustrace je v posledních patnácti letech obzvlášť zřetelná v postkomunistickém světě. Tvrdá ruka nomenklaturní vlády padla a vize nového života podobného životu v otevřených společnostech Západu se jevila reálně. Přesto se situace ve skutečnosti nejprve zhoršila. Cesta k prosperitě a svobodě nebyla přímá. Ba právě naopak, vedla slzavým údolím.

Lidé reagovali různě. Ti, kdo měli příležitost, se stěhovali, nejprve do center hospodářského rozvoje rodných zemí, později do zahraničí, do států a míst, kde bylo možné najít nový svět okamžitě. Ti, kdo zůstali doma, začali podivně volit a dávat hlasy například nástupcům starých komunistických stran, jichž se jen několik let před tím s radostí zbavili.

Evropská unie, navzdory všem svým slabinám, postkomunistickým státům východní a jihovýchodní Evropy ohromně pomohla. Učinila cestu slzavým údolím snesitelnou, a to jak nabídkou finanční a jiné pomoci, tak udržováním naděje na členství a hospodářskou prosperitu v blízké budoucnosti. Neméně důležité je to, že kdyby EU nepodpořila vytvoření správní a sociální infrastruktury svobody, mohlo v Polsku, Maďarsku i jinde dojít k vážnějším komunistickým, ba dokonce fašistickým ozvukům.

Přestože v postkomunistickém světě byla politika frustrace pod kontrolou, propukla se vší prudkostí v islámském světě. Ani tady nebyl fenomén novinkou. S nástupem modernizace došlo k vykořenění milionů lidí z jejich tradičních komunit a způsobů života. Zejména mladí muži spatřili vyhlídky na život, který by se podobal tomu, co se jim předkládá v západní televizi.

Brzy ovšem zjistili, že k uskutečnění těchto nadějí by bylo třeba ujít mnohem delší a namáhavější cestu, než očekávali. Trvalo by to přinejmenším jednu generaci, během níž by bylo nezbytné vyvinout mnoho úsilí moderního života, avšak plody těchto snah by stále unikaly.

Dřívější generace snad nesly břemeno práce a čekání ochotněji, ale v současnosti lidé chtějí výsledky tady a teď. Nedostaví-li se přínosy rychle, což zažijí mnozí, ztrácejí trpělivost. Hlavním problémem nadcházejících desetiletí budou rozsáhlé migrační procesy, které teprve začaly. Zejména v Africe bude migrace téměř jedinou rychlou cestou k modernizaci.

V nesnázích se ocitají jak ti, komu se nepodaří proniknout do zahraničí, tak ti, kdo v zemích, do nichž se přestěhovali, neuspějí. Starý svět tradičních vazeb a obyčejů je pro ně ztracen, ale nový svět modernity zůstává mimo dosah. Jsou ztraceni v prázdnotě nejistoty a zklamání.

Bylo řečeno, že právě to byl jeden z problémů „opožděných států“, jako bylo Německo před sto lety. Svůdní vůdci (mezi jinými Hitler) zneužili výsledného pocitu frustrace. Ať už je hodnota těchto teorií jakákoli, je zřejmé, že v zemích procházejících modernizací se mladí lidé frustrovaní zmařenými tužbami stávají předmětem zájmu hlasatelů nenávisti a láká je ustoupit z cesty vlekoucího se vývoje a obrátit se k dramatickým činům.

To, co nazýváme „terorismem“, má mnoho příčin a je třeba mít se na pozoru před zkratkovitými vysvětleními. Politika frustrace, nadějí vzbuzených a zmařených, ovšem nesporně mezi tyto příčiny patří.

Jedná se tedy o výzvu i pro ty z nás, kdo žijeme ve šťastnějších poměrech. Nechceme-li zabřednout do násilí a autoritářských reakcí na ně, mezinárodní instituce musí pro modernizující se svět učinit to, co se EU zdařilo udělat pro postkomunistické státy. Před světovými demokraciemi neleží větší ani důležitější úkol.