NEW YORK – Romové byli po staletí v celé Evropě terčem ústrků. Nyní čelí diskriminaci v podobě, jakou jsme v Evropě od druhé světové války neviděli: skupinovému vyhošťování a vyhánění mužů, žen i dětí z několika evropských demokracií s odůvodněním, že ohrožují veřejný pořádek.

Francie začala minulý týden uskutečňovat plány na vyhoštění všech nefrancouzských Romů a nepřímo je označila za skupinu páchající trestnou činnost, a to bez jakéhokoliv právního procesu, který by stanovil, zda se jednotlivé osoby dopustily nějakého porušení zákona nebo představují ohrožení veřejného pořádku. Této francouzské akci předcházel v roce 2008 „bezpečnostní balíček“ v Itálii, který označil takzvané „kočovníky“ za hrozbu pro národní bezpečnost a zavedl mimořádná legislativní opatření vedoucí k vyhnání neitalských Romů.

Zabránění trestné činnosti je legitimním zájmem vlád. Vyhánění občanů EU na základě etnického původu sloužícího coby rovnítko pro trestnou činnost je však porušením směrnic EU o rasové diskriminaci a práva svobodně se přesouvat z jedné členské země EU do druhé.

Je pevně zakotveným právním principem, že zločin by se měl řešit posouzením individuální viny před soudem. Ani usvědčení zločinci navíc nejsou běžně deportováni, pokud jsou občany jiného členského státu EU. Evropské právo místo toho nařizuje individuální posouzení, zda je deportace nezbytná a úměrná spáchanému trestnému činu, jakož i zohlednění dalších okolností (například pevnosti vazeb dotyčné osoby na komunitu).

Evropské společnosti by samozřejmě neměly tolerovat kriminalitu a protispolečenské chování. Žádná etnická skupina však nemá na tyto patologické jevy monopol a všichni lidé by si měli být před zákonem rovni. Od druhé světové války pokládají Evropané za nepřijatelné vystavovat jakoukoliv skupinu kolektivnímu trestu nebo masovému vyhánění na základě etnického původu, takže akce proti Romům a s nimi spojené odepírání základních práv ve jménu bezpečnosti vytvářejí znepokojivý precedens.

Francouzská vláda naopak správně vyzývá k přijetí opatření, která by zlepšila zaměstnanost a rozvojové příležitosti pro Romy v jejich zemích původu (v tomto případě převážně v Bulharsku a Rumunsku), poněvadž by to snížilo jejich motivaci a tlak na přesun do jiných zemí. V reakci na postoj Francie vyzvala také švédská vláda ke společnému postupu EU s cílem podpořit začlenění Romů do společnosti.

Dostanou-li Romové příležitost, chtějí a umějí se integrovat, jak dokládají programy mé nadace. Většina Romů touží po stejných věcech jako majoritní populace: po bydlení s odpovídajícími službami, po slušném vzdělání pro děti, po zaměstnání umožňujícím postarat se o rodinu a po interakci s většinovou částí společnosti. V migraci po celé Evropě pokračují proto, že doma čelí otřesné diskriminaci a odepírání práv. EU si musí uvědomit, že celoevropská povaha tohoto problému si žádá všeobecnou a efektivní strategii začleňování Romů do společnosti.

Hlavní zodpovědnost za zajišťování práv a blahobytu všech občanů leží na členských zemích EU. Na místní i národní úrovni se musí zavádět politické strategie a programy zlepšující zaměstnanost, vzdělání, zdravotní péči a bydlení. EU však má klíčovou roli při motivaci, koordinaci, finanční pomoci a monitorování tohoto úsilí prostřednictvím plánu zahrnujícího celou EU.

V roce 2009 schválila EU princip „explicitního, ale ne exkluzivního cílení“ na Romy a Evropská komise umožnila, aby se strukturální fondy využívaly k hrazení zásahů do oblasti bydlení ve prospěch komunit vytlačovaných na okraj, se zvláštním zaměřením na Romy. Je to vítaný krok a „explicitní, ale ne exkluzivní cílení“ by se mělo rozšířit i na oblast školství, zdravotnictví a zaměstnanosti. Ze všeho nejdůležitější však je, že by se měla změnit pravidla čerpání strukturálních fondů tak, aby umožňovala využívání fondů nejen na přípravu na zaměstnání, ale i na zdravotní péči a vzdělávání od raného dětství.

Strukturální chudoba v romských komunitách úzce souvisí se špatným vzděláním a nezaměstnaností. Iniciativa Evropské komise s názvem „Evropa 2020“ stanovuje konkrétní cíle zvyšování podílu absolventů škol a úrovně zaměstnanosti pro všechny občany EU. V obou těchto oblastech zaostávají Romové za svými spoluobčany tak silně, že by nedílnou součástí plánu „Evropa 2020“ měla být i cílená opatření na odstranění této propasti.

Největší odlišnost mezi Romy a většinovými populacemi nepředstavuje kultura ani životní styl – jak to často vykreslují sdělovací prostředky –, nýbrž chudoba a nerovnost. Tato propast není jen mentální, ale i fyzická. Segregované školství je překážkou integrace a vytváří předsudky a neúspěchy. Segregované bydlení vedlo ke vzniku obrovských vybydlených městských čtvrtí a osad postrádajících kanalizaci i další základní podmínky nutné k důstojnému životu. Nelehký úděl tolika milionů Romů v jednadvacátém století je výsměchem evropským hodnotám a skvrnou na svědomí Evropy.

Nelehký úděl Romů navíc není jen krátkodobým bezpečnostním problémem, který lze řešit drakonickými opatřeními s cílem násilně odsunout lidi z jedné členské země do druhé. Nejenže to podkopává evropské hodnoty a právní principy, ale zároveň to neřeší klíčové příčiny problému.

Romové v EU coby největší evropská etnická menšina představují nejmladší a nejrychleji rostoucí demografický segment populace. Například v Maďarsku budou třetinu nových uchazečů o zaměstnání tvořit do roku 2020 mladí Romové. Evropa si nemůže dovolit další ztracenou generaci. Je to otázka lidských práv a základních hodnot a také je to nezbytná podmínka míru a soudržnosti ve společnostech po celé Evropě.