Edmund Phelps, můj kolega na Kolumbijské univerzitě, obdrží 10. prosince Nobelovu cenu v oboru ekonomie za rok 2006. Toto ocenění je dlouho opožděné. Ačkoli výbor pro udělování Nobelovy ceny citoval jeho přínosy v makroekonomice, Phelps přispěl v mnoha oblastech, včetně teorie růstu a technologické změny, optimálního zdanění a sociální spravedlnosti.

Phelpsovým klíčovým postřehem v makroekonomice bylo, že vztah mezi inflací a nezaměstnaností ovlivňují očekávání a vzhledem k tomu, že očekávání samotná jsou endogenní – s plynutím času se mění –, pak to bude platit i pro vztah mezi nezaměstnaností a inflací. Jestliže se vláda pokusí stlačit míru nezaměstnanosti příliš nízko, zvýší se inflace a tím také inflační očekávání.

Tento vhled přináší dvě možné politické implikace. Někteří zákonodárci z Phelpsovy analýzy vyvodili, že míru nezaměstnanosti nelze ustavičně snižovat, aniž by se neustále nezvyšovala míra inflace. Měnové orgány by se tudíž měly jednoduše zaměřit na cenovou stabilitu tím, že budou usilovat o dosažení takové míry nezaměstnanosti, při níž inflace neroste a která se označuje jako „inflaci neakcelerující míra nezaměstnanosti“ (NAIRU).

Avšak NAIRU není neměnná. Správnou implikací, již Phelps opakovaně zdůrazňoval, je to, že vlády mohou zavést celou řadu politik, zejména politik strukturálních, aby tím ekonomice umožnily fungování při nižší hladině nezaměstnanosti.

Politiky, které se zaměřují výhradně na inflaci, se z několika důvodů zakládají na omylu. I když regulujeme očekávání (a Phelpsovo dílo trvá na tom, že tak činíme), vztah mezi nezaměstnaností a inflací je coby praktická záležitost velice nestálý. Kromě několika ojedinělých období tento vztah vlastně nelze z údajů vyčíst.

Tuto nestálost zčásti vysvětlují změny v úrovních vzdělání, odborového sdružování a produktivity. Ať už je však důvod jakýkoli, zákonodárci čelí značné nejistotě ohledně hladiny NAIRU. Stále se tedy vyrovnávají s hledáním kompromisu mezi stlačením nezaměstnanosti příliš nízko a vyvoláním inflační epizody a nedostatečně silným tlakem ústícím ve zbytečné mrhání hospodářskými zdroji.

Jak člověk na tato rizika pohlíží, závisí na nákladnosti napravování chyb, která zase závisí na dalších vlastnostech vztahu mezi inflací a nezaměstnaností, jimž se Phelpsova analýza nevěnovala. Váha důkazů ukazuje, že cena za nápravu chyby spočívající v přílišném stlačení nezaměstnanosti je sama o sobě velice nízká, přinejmenším pro země jako USA, kde se vztah pečlivě studuje. Z tohoto pohledu by Federální rezervní úřad měl agresivně prosazovat nízkou nezaměstnanost, dokud se neukáže, že roste inflace.

Naproti tomu inflační „jestřábi“ tvrdí, že inflaci je třeba potírat preventivně. Ačkoli většina centrálních bank jsou inflační jestřábi, jedná se o postoj, který je věcí přesvědčení, nikoli ekonomické vědy. Existuje prostě málo důkazů, jestli vůbec nějaké, že by inflace při nízkých až nevýrazně zvýšených úrovních, jež v posledních dekádách převažovaly, měla nějaké výrazně škodlivé reálné dopady na výstup, zaměstnanost, růst nebo distribuci příjmů. Neexistují důkazy ani pro to, že by inflaci, pokud by mírně stoupla, nebylo možné zvrátit za poměrně nízkou cenu – srovnatelnou s přínosy navýšené zaměstnanosti a růstu, z nichž bychom se těšili při nadměrné expanzi ekonomiky, která k nárůstu inflace vedla.

Na počátku 90. let si Fed a mnozí další mysleli, že NAIRU se pohybuje kolem 6% až 6,2%. Na základě změn v ekonomice jsme s kolektivem, který se mnou pracoval v Radě ekonomických poradců prezidenta Billa Clintona, tvrdili, že NAIRU je výrazně nižší. Měli jsme pravdu. Nezaměstnanost bez nárůstu inflace klesla až na 3,8%.

To má svůj význam, neboť skvělý ekonom Arthur Okun doložil, že snížení nezaměstnanosti o dva procentní body zvýší výstup o 2% až 6% čili v případě Ameriky o 0,5 až 1,5 bilionu dolarů. To je spousta peněz i pro bohatou zemi. Bylo by možné je využít na pevné usazení americké soustavy sociálního zabezpečení na dalších 75 až 100 let. Ba dokonce by mohly uhradit významnou část nákladů na válku, jako je ta v Iráku!

Phelpsovo dílo nám umožnilo porozumět spletitosti vztahu mezi inflací a nezaměstnaností a významu úlohy, již v tomto vztahu mohou sehrát očekávání. Usuzovat, že s nezaměstnaností nelze nic dělat nebo že by se měnové orgány měly zaměřovat výhradně na inflaci, je však zneužitím této analýzy.

Takový názor patří do školy moderní makroekonomiky, která předpokládá racionální očekávání a bezchybně fungující trhy. Jinými slovy, jedinci – obvykle považovaní za identické – plně využívají dostupných informací, aby předvídali budoucnost v prostředí dokonalé konkurence, bez selhání kapitálového trhu a s úplným pojištěním všech rizik. Absurdní nejsou jen tyto předpoklady, ale také vyvozené závěry: neexistuje nedobrovolná nezaměstnanost, trhy jsou plně funkční a přerozdělování nemá žádné skutečné důsledky. Avšak třebaže jsou vládní politiky podle této školy neúčinné, záleží na tom jen málo. Vzhledem k tomu, že trhy jsou vždy efektivní, státních intervencí není zapotřebí. Ještě zhoubnější je, že když zastánci tohoto náhledu čelí realitě nezaměstnanosti, mnozí z nich tvrdí, že vzniká pouze kvůli vládou zavedeným nepružnostem a kvůli odborovým svazům. V jejich „ideálním“ světě bez nepružností a odborů, jak prohlašují, by nezaměstnanost neexistovala.

Už déle než tři desítky let Phelps ukazuje, že existuje alternativní přístup. Vždy se snažil pochopit, co můžeme udělat pro snížení nezaměstnanosti a zvýšení blahobytu těch na nejnižších příčkách společnosti. Usiloval ale také o porozumění tomu, co dodává kapitalistickým ekonomikám dynamiku, co tkví za podnikatelským duchem a co můžeme udělat pro jeho další posílení. Phelpsova ekonomika zůstává ekonomikou činu, nikoli rezignace.