2

Nástrahy roku 2012

KALKATA – Na rok 2011 se bude vzpomínat jako na dobu, kdy mnoho Američanů, jinak vždy optimistických, začalo ztrácet naději. Prezident John F. Kennedy kdysi prohlásil, že stoupající příliv zvedá všechny lodě. Avšak dnes, kdy příliv ustupuje, začínají Američané vidět nejen to, že lodě s vyššími stěžni byly vyzvednuty mnohem výše, ale i to, že mnoho menších lodí se v brázdách za kýlem těch větších rozbilo na kusy.

V onom krátkém okamžiku, kdy stoupající příliv skutečně stoupal, miliony lidí uvěřily, že by snad mohly mít slušnou šanci uskutečnit svůj americký sen. Dnes však ustupují i tyto sny. Do roku 2011 se vyčerpaly úspory těch, kdo přišli v letech 2008 či 2009 o práci. Podpory v nezaměstnanosti došly. Novinové titulky ohlašující přijímání nových zaměstnanců – jež ovšem stále nestačí držet tempo s počtem lidí, kteří by za normálních okolností vstupovali na trh práce – měly pramalý význam pro padesátileté Američany s mizivou nadějí, že ještě někdy seženou zaměstnání.

Lidé středního věku, kteří si mysleli, že budou bez práce několik měsíců, si nyní uvědomili, že byli ve skutečnosti donuceni k odchodu do důchodu. Mladí absolventi univerzit, kteří mají desetitisícové dluhy za vzdělání, nemohou najít vůbec žádné pracovní místo. Z lidí, kteří se přistěhovali s přáteli a příbuznými, se stali bezdomovci. Domy zakoupené během boomu na trhu nemovitostí jsou stále k mání nebo se prodaly se ztrátou. O střechu nad hlavou přišlo více než sedm milionů amerických rodin.

Temný podbřišek finančního boomu předešlého desetiletí se v plné nahotě obnažil i v Evropě. Tápání v otázce Řecka a úsporné programy zavedené národními vládami klíčových států si v loňském roce začaly vybírat vysokou daň. Nákaza se rozšířila do Itálie. Španělská nezaměstnanost, která se před vypuknutím recese blížila ke dvaceti procentům, se vyšplhala ještě výše. Konec eura – dříve nemyslitelná věc – se začal jevit jako reálná možnost.

Letošní rok bude zřejmě ještě horší. Samozřejmě nelze vyloučit, že Spojené státy vyřeší své politické problémy a konečně přijmou stimulační opatření potřebná ke snížení nezaměstnanosti na 6% nebo 7% (doufat v pokles na předkrizovou úroveň 4% či 5% už by bylo příliš). Je to však stejně nepravděpodobné jako představa, že Evropa zjistí, že samotná úsporná opatření její problémy nevyřeší. Právě naopak: utahování opasků hospodářské zpomalení pouze prohloubí. Bez růstu se dluhová krize – a spolu s ní krize eura – ještě zhorší. A vleklá krize, která začala v roce 2007 prasknutím bubliny na trhu realit a následnou recesí, bude přetrvávat.

Velké země s rozvíjejícími se ekonomikami, které úspěšně propluly bouřemi v letech 2008 a 2009, se navíc nemusí stejně dobře vypořádat s problémy rýsujícími se na obzoru nyní. Hospodářský růst Brazílie se již zadrhl, což vyvolalo úzkost u jejích latinskoamerických sousedů.

Dlouhodobé problémy – včetně klimatických změn a dalších ekologických hrozeb, jakož i rostoucí nerovnosti ve většině zemí světa – přitom nevymizely. Některé dokonce získaly na vážnosti. Vysoká nezaměstnanost například stlačila mzdy a zvýšila chudobu.

Dobré na tom je, že řešení těchto dlouhodobých problémů by přispělo k vyřešení problémů krátkodobých. Zvýšení investic do přípravy ekonomiky na globální oteplování by pomohlo stimulovat hospodářskou aktivitu, růst a tvorbu pracovních míst. Progresivnější zdanění, tedy v podstatě přerozdělení příjmů z nejvyšších příjmových pater do pater středních a nižších, by současně snížilo nerovnost a zvýšilo zaměstnanost, poněvadž by podpořilo celkovou poptávku. Vyšší daně na vrcholu by mohly vygenerovat příjmy nutné k financování potřebných veřejných investic a zajistit určitou sociální ochranu lidem u dna, včetně nezaměstnaných.

I bez prohloubení fiskálního deficitu by takovéto „rozpočtově vyvážené“ zvýšení daní a výdajů snížilo nezaměstnanost a zvýšilo výkonnost. Panují však obavy, že politika a ideologie na obou stranách Atlantiku, ale zejména v USA tento vývoj nedopustí. Fixace na deficit povede ke škrtání sociálních výdajů a prohloubení nerovnosti. A přetrvávající přitažlivost ekonomie nabídkové strany navzdory všem důkazům hovořícím proti ní (zejména v obdobích s vysokou nezaměstnaností) zabrání zvýšení daní na vrcholu příjmové pyramidy.

K novému nastavení rovnováhy hospodářské síly – v podstatě se jedná o nápravu dvousetleté historické anomálie, kdy podíl Asie na globálním HDP klesl z maximální hodnoty bezmála 50% pod úroveň 10% – docházelo už před krizí. Pragmatická vůle k růstu, jíž jsme dnes svědky v Asii a na dalších rozvíjejících se trzích, ostře kontrastuje s pomýlenou politikou Západu, jejímž hnacím motorem je kombinace ideologie a partikulárních zájmů, a proto někdy působí téměř jako projev vůle k nerůstu.

V důsledku toho se změny globální hospodářské rovnováhy pravděpodobně budou zrychlovat, což téměř zákonitě vyvolá politická napětí. Vzhledem k tomu, že se globální ekonomika musí potýkat se všemi těmito problémy, budeme moci hovořit o štěstí, pokud se zmíněná napětí nezačnou v nadcházejících dvanácti měsících projevovat.