DENVER – Záměrem projevu prezidenta Baracka Obamy o probíhajících lidových povstáních na Středním východě, po němž následovala nedávná návštěva izraelského premiéra Benjamina Netanjahua ve Washingtonu, bylo nastartovat obnovenou snahu oživit izraelsko-palestinský mírový proces. Věci se ale nevyvíjejí podle plánu.

Příležitost, již Obamův proslov přinesl, Netanjahu raději využil ke zdůraznění svého dobře zdokumentovaného odporu vůči dvoustátnímu řešení založenému na návratu k hranicím z doby před rokem 1967. Rozhodl se, že se nevyjádří k otázce využití těchto hranic jako výchozího bodu pro jednání ani k Obamově myšlence územních výměn (naprosto běžného prvku mezinárodních mírových jednání) jako prostředku umožňujícího posun od tohoto výchozího bodu k završení.

Netanjahuova reakce na Obamovu iniciativu byla signálem faktu, který je už jistou dobu zřejmý: komplikovaný regionální proces známý jako Arabské jaro a blížící se rok prezidentských voleb v USA jsou pro snahu o opětovné rozběhnutí mírového procesu nelehké okolnosti. Jak Netanjahuovy výroky naznačily, Izraelci mají vážné obavy: pokud základní rovnicí přece jen zůstane „území za mír“, s kým vlastně povedou dialog, až se v arabském světě usadí prach?

Současný neklidný okamžik je vhodnou příležitostí pro vznesení některých zásadních otázek ohledně samotného mírového procesu, jehož trvání už se pomalu klene přes celou životní pouť části jeho aktérů.

Prvky konečného urovnání jsou známé už léta: vytvoření životaschopného palestinského státu – cíl podporovaný posledními dvěma prezidenty USA – společně s bezpečnými hranicemi pro Izrael, určitým uspořádáním Jeruzaléma a ekonomickým balíčkem. Kdybychom tyto dílky dali do krabice a prodávali jako společenskou hru, dospět k míru na Středním východě by pro hráče nebylo příliš těžké. Přesto si pro vítězství za desítky let nedokázaly dojít ani zúčastněné strany, ani řada zprostředkovatelů míru.

Teď když se k bouřlivé regionální situaci přidává bouřlivá předvolební doba v Americe (kde na politické scéně není vyloučené žádné téma), úkol složit dílky dohromady bude ještě těžší.

Na hodnocení historického vlivu Arabského jara je ještě příliš brzy, ale můžeme-li jeden závěr učinit už dnes, pak ten, že Izrael a jeho palestinští sousedi s ním měli jen málo společného. Američany (a další), kteří věří, že arabský svět nemyslí na nic jiného než na palestinskou otázku, by události letošního jara v severní Africe, na Arabském poloostrově, a dokonce v Levantě měly přesvědčit, že je to ve skutečnosti jinak.

Lze očekávat, že v nadcházejících měsících se země regionu budou nadále zaměřovat na otázky veřejné správy a vytváření kapacit, lidských práv a způsobů budování ekonomik, které splní požadavky tamních občanů na lepší život. Noví arabští lídři se budou s vervou prát s narůstajícími očekáváními veřejnosti a jejich ochota působit jako opora mírového procesu při tomto namáhavém úsilí ustoupí do pozadí.

Lze tudíž argumentovat, že během tohoto choulostivého transformačního období a za neexistence jakéhokoli náznaku pokroku by mírový proces mohl těžit – alespoň prozatím – z uvíznutí na mrtvém bodě, ne-li ze záměrného přehlížení. Když se nic neposouvá správným směrem, nejvhodnějším krokem může být stisknout tlačítko „pauza“.

Tady je ale třeba, aby všichni našlapovali opatrně. Probíhá významná diskuse o tom, jak nakonec regionální dění ovlivní mírový proces. Každé vedení v Egyptě se napříště kupříkladu bude muset vyrovnat s demokratičtějšími vnitrostátními strukturami (třeba parlamentními výbory). Absence mírového procesu by ale v posledku mohla ovlivnit i vnitřní vývoj reformujících se zemí na Středním východě. Neměli bychom přehlížet způsob, jak by neexistence mírového procesu mohla nakonec narušit křehké (a vůbec ne všeobecné) zisky v okolním arabském světě.

Nebude-li mírový proces probíhat, vzniklé vakuum by mohlo některé aktéry v arabském světě zlákat k tomu, že problém sílících ekonomických očekávání – a bohužel též zmařených politických nadějí – budou řešit staromódní protiizraelskou demagogií. Jeden z nejnadějnějších a nejpříjemnějších aspektů Arabského jara je ústup arabského radikalismu tváří v tvář skutečným lidem toužícím řešit skutečné problémy. Absence mírového procesu by však mohla být povzbuzením k jeho návratu.

Tvůrci politik tedy stojí před náročnými výzvami. Je nezbytné zareagovat na Arabské jaro pomocí úměrnou historickým možnostem hnutí. Snahy Obamovy administrativy v Egyptě, jakož i návrhy G8 ohledně toho, co je třeba udělat v regionu jako celku, ukazují, že mezinárodní lídři chápou, že jde o rozhodující okamžik.

Samotné pochopení ale nestačí. Předáci světa budou muset pomoci znavenému mírovému procesu zvednout se z pod plachty, pročistit si hlavu a bojovat dál.